Článek
Neudělám to. Zaprvé nechci naskakovat na tuhle hru jakéhosi souboje. Tato vláda je jejich SPOLEČNÁ vláda. Sobotka i Babiš vládli spolu a hlasovali jako jeden muž u všech významných kroků – jako je buzerace živnostníků a pracovitých lidí, školní inkluze, akceptování uprchlických kvót, poníženost vůči Bruselu a Berlínu, regulace, fízlování, pamlskové vyhlášky, podpora nadnárodních korporací, pobídky, dotace …
Svítili jim u toho lidovci a v „ekologických“ a evropských záležitostech i TOP09.
Zadruhé politiku nevnímám jako řvaní o tom, že ten druhý je ještě větší darebák než já sám, ale snahu řešit nějaké věcné problémy. V neposlední řadě – nechat lidi (a firmy) žít a dát jim pokoj.
Podívejme se tedy dnes na věcný problém – vlamování se státu do biologických rodin. A na pár čísel. Obyčejný občan zná v této věci tak maximálně paní Michalákovou a Norskem zabavené české děti. Ta paní projevila neskutečnou odvahu o věci veřejně mluvit, vzbudila zájem veřejnosti a tvrdě za to zaplatila – svoje děti za trest už neuvidí.
Strašný příběh, ale zaprvé jsou podobných případů desítky a stovky, zadruhé z mého pohledu (a uvědomuji si krutost těchto slov) si za věc může částečně sama, protože se rozhodla žít v cizí zemi, kde platí (sice šílená a sadistická) ale zkrátka jiná pravidla.
A já žiju tady. Česká republika však přijala v roce 2012, pod tlakem stejných aktivistů a zájmových skupin – jako u školní inkluze – stejný přístup k „ochraně“ dětí jako má právě třeba Norsko. Dětské domovy jsou tedy údajně jedno velké „fuj“ a zavedli jsme placené pěstouny a placené dočasné pěstouny. Zavedli jsme větší kontrolu rodin.
Obavy kritiků byly naplněny.
Počet dětí řešených sociálkou vzrostl od roku 2006 do roku 2016 desetinásobně (údaje MPSV). Dětí fyzicky týraných, sexuálně zneužívaných nebo dokonce dětské pornografie – je přitom stejně a relativně málo. To dává logiku – úchylných jedinců je v populaci pořád stejně. Celý obrovský nárůst jde na vrub zejména kategorie „zanedbávané děti“ a trochu méně vágnější kategorie „psychického“ týrání.
Český stát zabavil loni rodinám rekordních 3841 dětí. Z dat vyplývá, že raketově roste počet dětí umísťovaných do placené dočasné pěstounské péče. I u malinkých 0-2letých dětí je počet dočasných pěstounů mnohem vyšší než dětí osvojených (někdo si je vezme za vlastní). 510 vs. 298 v roce 2016.
Počet dětí dočasně „pěstovaných“ za úplatu roste třikrát rychleji než počet dětí osvojených (2014-2016).
Jdeme Norskou cestou?? Vede se o tom ve společnosti diskuse? Nejsou to důležitější otázky než uječené moralizování a trapnost ústavních činitelů?
Centrum pro občanské svobody chce tomuto tématu věnovat příští týden. Pokud chcete, zastavte se v pondělí 15. května od 20:00 na veřejném promítání filmových dokumentů o norských rodinách rozvrácených státními zásahy. Bude to na ulici, letní kino před norskou ambasádou, Hellichova ulice.
Kdo nechcete nikam chodit, přečtěte si alespoň přehlasované veto prezidenta Klause z roku 2012 a jeho varování:
„Obavy vyvolává nově stanovená a velmi široce a vágně vymezená povinnost obecních úřadů pravidelně vyhodnocovat situaci všech dětí a rodin a posuzovat, zda nepotřebují nějakou formu sociálně-právní ochrany. To povede - zejména ve spojení s úřednickým alibismem a byrokracií – ke stále většímu zasahování veřejných institucí do soukromí rodin a ke stále většímu tlaku na rodiče, jak a co mají vštěpovat svým dětem. Děti ale nejsou "majetkem" společnosti - kromě toho, že jsou především samy sebou, jsou dětmi svých rodičů.
Nový zákon neobsahuje žádné pojistky proti libovůli úředníků při posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou záležitostí v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí s výhledem, že rodiče - stejně jako pěstouni - začnou být vnímáni jako státu podřízení vychovatelé.
Plánovaná profesionalizace pěstounské péče tyto obavy potvrzuje a dále prohlubuje. Novela vnímá pěstounskou péči nikoliv jako poslání, ale jako zaměstnání. Hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní rodinu, ale motivace finanční. Protože ti, kteří skutečně stojí o to pomáhat opuštěným dětem, to dělají již dnes. Z profesionálního prostředí dětských ústavů tak budeme vytlačovat děti do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni zaregistrují z čistě zištných důvodů. A podle tohoto zákona budou dostávat peníze již vstupem do školících programů, ne až přijetím dítěte do své péče.
Námezdní pěstounská péče sníží počet dětí vhodných k osvojení. Placené pěstounství na jedné straně a osvojování dětí na druhé fungují jako spojené nádoby. Tuto zkušenost udělalo např. Spojené království, které má na jedné straně jeden z nejpropracovanějších systémů hrazené pěstounské péče, na straně druhé tam je osvojováno jen minimum dětí. Je to logické, adopce vyžaduje přípravu dítěte a námezdní pěstounská péče takovou přípravu fakticky neumožňuje.
Václav Klaus ml.
Absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK. Přes 20 let působil na půdě gymnázia PORG jako učitel, zástupce ředitele a ředitel (15 let). Pod jeho vedením se gymnázium stalo nejúspěšnější střední školou ve výsledcích státní maturity a dalších žebříčcích a rozšířilo se o další dvě pobočky v Praze a Ostravě.
Založil Asociaci aktivních škol (sdružuje přes 100 českých škol). Je autorem mnoha odborných článků, dvou matematických učebnic a dalších knih (publicistika, školský systém).
Od roku 2014 publikuje pondělní komentáře na Novinky.cz.
Vede jeden z největších českých šachových klubů a dosud aktivně závodí na kole.
Na podzim 2017 byl zvolen poslancem za ODS, 16. března 2019 byl ze strany vyloučen. Nyní je poslancem za hnutí Trikolóra.
Více se dočtete na osobním webu autora vkml.cz
Pokud dnes mezinárodní instituce kritizují české kojenecké ústavy, dětská centra a babyboxy, měly by vzít v úvahu i to, že Česká republika vždy patřila a stále patří k zemím se špičkovou dětskou zdravotní péčí a s nejnižší dětskou úmrtností na světě, a měly by se zamyslet i nad možností, že existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost, ale naopak náskok České republiky před ostatními zeměmi. Pokrok může spočívat nikoli v jejich zrušení coby přežitku, ale naopak v jejich další modernizaci. Česká republika nemá důvod se svého náskoku vzdávat jen proto, aby byla stejná jako ostatní. Kritizující mezinárodní instituce by se měly České republice za své zprávy omluvit ...“