Článek
Výhrůžky to nejsou nijak nové. Slýcháváme je pravidelně, kdykoli se Turecku něco nelíbí nebo chce něčeho dosáhnout. Výhrůžky jsou to také do jisté míry očekávatelné, protože si je Evropská unie sama vykoledovala. Vlastní nejednotností a slabostí členských států strčila hlavu do oprátky, kterou upletl prezident Erdogan.
Na začátku své kariéry vystupoval málem jako dědic sekularismu a republikánství otce moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka. Zasvěcení ale věděli, že má našlápnuto k tomu, co se naplno projevilo před posledními tureckými prezidentskými volbami. Unijní státy stávající hlavě tureckého státu – tehdy ještě kandidátovi na skoro neomezenou moc – zakázaly vést kampaň. I Erdoganovým podporovatelům.
Recep Tayyip Erdogan se tedy vypravil do Bosny a Hercegoviny, v níž jedna ze tří částí je převážně muslimská. Na samotné akci pak Erdogana příznivci svezení ze všech koutů Evropy zdravili jako „sultána“ a „ochránce všech muslimů“. Pokud ale má být někdo sultánem, musí se také jako sultán chovat. Jeho slovo musí být doma nad zákonem, což se daří. V zahraničí se ho musí všichni obávat.
To se přesně stalo v případě dohody mezi Evropskou unií a Tureckem v roce 2016. Členské státy se ve své bezradnosti postavily za německou kancléřku Merkelovou, která se rozhodla koupit čas pro nalezení řešení migrační otázky řadou ústupků. Turecko dostalo příslib šesti miliard eur, jednání o bezvízové povinnosti a podobně. Výměnou mělo udělat dvě věci.
Zaprvé zadržovat lodě s pašeráky a migranty mířícími do Řecka a tím také do Evropské unie. Počty příchozích se ale už podle OSN dostaly na úroveň roku 2016. Jen v úterý na čtyřech různých místech řecká pobřežní stráž objevila čluny se skoro sto padesáti běženci.
Jelikož mezi tureckými a řeckými neboli unijní vodami de facto neexistuje mezinárodní území, museli Řekové dané lidi zachránit. Zatlačovat lodě zpátky je totiž nelegální. Odporujete to mezinárodním právu stejně tak jako neposkytnout pomoc lodi v nouzi.
Zadruhé Turecko mělo odmítnuté žadatele o azyl přebírat z táborů na ostrovech v Egejském moři zpět na své území. Za celou dobu se podařilo přesunout ani ne dva tisíce lidí, tedy pouhý zlomek příchozích. Těch bylo jen letos v září přes 12 tisíc.
Ďábel je skrytý v detailu. Turecko přišlo na to, že lepší než byrokratické překážky spojené s přebíráním nelegálních migrantů je umožnit jim v dostatečném množství odplouvat z Turecka.
Po třech a půl roku od uzavření dané dohody víme, že ujednání příliš nefunguje ani v jedné části. Uprchlická zařízení na řeckých ostrovech jsou navíc tak přeplněná, že migranti musejí být převáženi na pevninu, protože pro ně není dost místa. V takovou chvíli se už ale na ně dohoda Turecka s Evropskou unií nevztahuje, takže zůstávají na unijním území. Problémy přiznala nedávno i samotná Angela Merkelová při návštěvě Řecka.
Prezident Erdogan tedy hrozí něčím, co už dávno dělá. Otázka jen zní, jestli se rozhodne zatlačit ještě více. Jisté je, že Syřané celkem logicky do údajné bezpečné zóny v severní Sýrii nechtějí. Stále tam hrozí válka. Směřují tedy do unie, která je tak vnitřně rozhádaná, že neumí snad nic jiného než ustupovat.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Vzhledem k žalostnému stavu turecké ekonomiky by přitom mohla zafungovat pohrůžka druhým směrem. Posíláte migranty, nepošleme peníze a zastavíme obchod. A pak se uvidí, jestli turecký med v místě původu nezhořkne. K tomu je ale potřeba ona pověstná jednota, kterou kníže Svatopluk svým synům dokumentoval na spojených prutech.