Článek
Poslední dějství v dlouhém příběhu začínajícím v roce 1878 píše dění kolem sjezdu strany, volby staronového předsedy Jana Hamáčka, vyhození ministra zahraničí Tomáše Petříčka a licitování ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který zvažuje, zda se znovu stát ministrem zahraničí, nebo si dále užívat křesla ministra kultury v Nostickém paláci. Případně, pokud se „obětuje“, tak co za to získá, za jakých podmínek pár měsíců do voleb v čele diplomacie stráví.
Všechny výše zmíněné nedotažené rošády, tahy a protitahy, které vypadají, že jsou dělané s rozmyslem šachisty amatéra, mají společného jmenovatele. Stranu, v níž se lidé oslovují příteli, ale jsou si navzájem vlkem na straně jedné, neschopnost dát voličům důvod ČSSD volit na straně druhé. Začněme první částí společného jmenovatele.
Opětovný předseda ČSSD Hamáček má plné právo jmenovat si svůj tým, odvolávat ministry za stranu jmenované a také je navrhovat. Když už tak ale činí, měl by také vědět, co dál, jaký bude další krok. Zabránil by tak tomu, že se z nouze stane dvojministrem. Tedy, že si k řízení už tak těžkého resortu vnitra bude muset přibrat ještě zahraničí, přičemž by měl zároveň vést stranu do voleb.
Podezřívat ho z něčeho tak nízkého, jako je prostá pomstychtivost vůči protikandidátovi, by bylo nehezké. Bylo by to ale lepší než úvaha, že za jeho rozhodnutím odvolat ministra vnitra je rozvaha, že až stranu pod svým vedením dovede zugrunt, bude potřeba se někam hnout. Třeba na hezkou ambasádu, což ale musí projít přes prezidenta Zemana a premiéra Babiše, přičemž ani u jedněch nebyl Tomáš Petříček coby šéf diplomacie v oblibě. Pokud by to tak ale bylo, tak provedení akce zrovna k volitelnosti nepřispělo, takže případný úkol získat nějaká ta procenta a podílet se pak na další vládě ANO se zrovna ke splnění nepřiblížil.
Ministr kultury Zaorálek vášnivě a dojatě mluvil ve svém projevu o osekání pravomocí ministerstva zahraničí, jak není loutka a jak ho mile dojala podpora kulturní obce. To jako jiní loutky jsou? Kdo a čí? Při své promluvě jaksi zapomněl, že agenda EU je na Úřadě vlády už od dob ODS. Tedy přesně od doby bývalého premiéra Topolánka, který jejím vedením a organizací předsednictví pověřila Alexandra Vondru. Zmocněnec pro Rusko Rudolf Jindrák je dlouholetý diplomat, pracuje pro Hrad i premiéra, takže má ideální možnost koordinovat a spojovat i s ministerstvem zahraničí. Proč by tedy měl být na MZV jen kvůli Zaorálkovi, je záhada.
Zaorálek si také trefně pomáhal citáty klasickými, ať už zlidovělým danajským darem, nebo připomínkou Shakespearova Krále Leara, který se vzdal pravomocí. Zaorálek je člověk vzdělaný a kulturní, mluvit umí. Ostravský politický harcovník a vzdělanec by ale nejlépe udělal, kdyby vzpomněl jinou tragédii slavného Shakespeara. Konkrétně Hamleta, jehož otázka „Být, či nebýt?“ je poplatná pro stávající ČSSD. Tak hluboko, kam až v předvolebních preferencích klesla, tak hluboko ještě nebyla. Bylo by přitom alibistické vinit ze všeho účast strany na společné vládě s ANO. Kdyby mu to sama kdysi tak hrdá strana, jejíž zásluhy na sociálních výdobytcích typu osmihodinová pracovní doba jsou nepopiratelné, nedovolila, premiér Andrej Babiš by hlasy jejích voličů nevyluxoval.
Ovšem co se stalo, nemůže se odestát. Kdo chce politiku spočívající v zabezpečení transferů zdrojů k lidem, může s klidem volit ANO. Platí to i pro voliče komunistů. Tím se dostáváme k volitelnosti. Je hezké, že ministra kultury dojímá a těší podpora lidí z kultury. V minulosti to ale byli lidé, kteří zpravidla ČSSD nevolili a volit ji asi stěží začnou. Stejně se to má i s pokusem Tomáše Petříčka, který hrál na strunu středově až pravicově laděných voličů, lidských práv, ošklíbání se směrem k Rusku a Číně. Tito lidé ho teď chválí, ale ruku na srdce, voliče ČSSD aby mezi nimi člověk pohledal.
Zbývá tedy jen naděje, že případný neúspěch ve sněmovních volbách alespoň přispěje k obrodě ČSSD. V nouzi poznáš přítele, a tak se může stát, že napříště si „přátelé a přítelkyně“ z ČSSD nebudou okopávat nohy na veřejnosti. Kupříkladu výpad ministra kultury vůči spolustraníku Birkemu byl určitě vše, jen ne výraz stranické soudržnosti. V době marginalizace bude mít ovšem strana na analýzu chyb i chybiček času dost, stejně jako na návrat ke kořenům nebo jejich zalití ideami novými.