Článek
Na jaře ještě vláda byla schopná plošnými opatřeními aktivovat ve veřejnosti instinkty částečně zděděné z doby před rokem 1989: bojovalo se za obousměrně zavřenými hranicemi s „vnějším nepřítelem“, situace měla ráz válečného stavu. Ačkoliv panoval zmatek a leckde i šlendrián, epidemii se podařilo zkrotit.
Když ale premiér deklaroval vítězství a jal se pyšně poučovat jiné země, začala se projevovat tragická slabost našeho státu – od neefektivní státní správy až po upadlou politiku. V boji s koronavirem vypukl skutečný chaos doprovázený nedůsledností a zmatky v pomoci podnikatelům a firmám postiženým restrikcemi vlády.
Vláda o překot vyhlašovala nejrůznější nové iniciativy, které se ovšem málokdy podařilo uskutečnit. Nápravu měly sjednat nové orgány, které spolu a s těmi dosavadními ovšem špatně komunikovaly. Do čela se tedy postavil sám premiér, který ovšem, jak se ukázalo, často nevěděl „která bije“. Není divu, že v říjnu naše země v počtu nakažených a mrtvých na sto tisíc obyvatel atakovala světovou špičku.
Na scénu byl povolán zachránce profesor Prymula, ale ten v postu ministra zdravotnictví vydržel jen pár týdnů, neb byl přistižen, jak porušuje pravidla, která sám vyhlašoval. Veřejnost to vyhodnotila tak, že je vládě těžké věřit i nos mezi očima, a občané (a zejména podnikatelé) sledují každé další rozhodnutí vlády s rostoucím podezřením.
Chvíli se zdálo, že jakousi racionalitu by mohl do boje s epidemií přinést nový, s pompou vyhlášený Protiepidemický systém České republiky, neboli PES, který měl být chladnou tváří vědy v boji s virem, jenže i ten vydržel nápor politické libovůle a nekompetence jen několik týdnů.
Na začátku prosince vláda rozhodla tvrdá opatření, která platila v systému PES na stupních pět a čtyři, rozvolnit, jakkoliv ji někteří odborníci varovali, aby ještě počkala. Když se po několika dnech ukázalo, že měli pravdu, a země se fakticky vrátila na stupeň čtyři, PES byl vykastrován: vláda rozhodla, že země zůstane na stupni tři, ale přesto zpřísní některá opatření.
Do toho všeho se populistický premiér rozhodl v podobě vlastního poslaneckého návrhu využít otevření fiskálních stavidel (kdy už na jaře parlament schválil vládě pro boj s ekonomickými důsledky pandemie 500 miliard korun) k prosazení „daňové reformy“. Výsledkem snížení daní z příjmu – nevykompenzovaného jinými daněmi a škrty – bude další sekera ve státních financích. Tentokrát ve výši zhruba 100 miliard korun ročně.
Aby toto populistické gesto, která má prý lidem ponechat tisíce korun navíc v peněženkách, obhájil před prezidentem, slíbil mu, že „reforma“ bude platit jen dva roky. Autora tohoto textu se vzápětí dotazoval užaslý analytik přední světové ratingové agentury, zda je to vůbec možné. Daňová reforma na dva roky, přijatá způsobem, jakým se to činí u nás, je unikum, které ničí důvěru ve stabilitu i předvídatelnost investičního prostředí, mínil analytik.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Bohužel stabilita a předvídatelnost jsou u nás fuč, nejen pokud jde o investice. Krize podrobila českou státnost i politické špičky zátěžovému testu, ve kterém zatím zcela selhaly, a to horší nás nejspíš teprve čeká.