Článek
Především přibylo kritiků hospodářské globalizace, nadnárodních korporací i mezinárodních institucí prosazujících pravidla mezinárodního řádu.
Internacionalisté, kteří si neprávem přisvojují epiteton liberální, nacionalismus pomluvili, říká autor, a učinili z něho v Evropě strašák a nadávku. Ještě nedávno, a to nejen po první světové válce, kdy na troskách padlých impérií vznikaly národní státy, ale i během té druhé, slibovali vůdci protihitlerovské koalice Churchill a Roosevelt nejen osvobození a nezávislost národům pod německou a japonskou okupací (Atlantická charta), ale nakonec i národům v koloniálním područí.
Zakladatelé národních demokratických států jako Néhrú a Ben Gurion se těšili všeobecné úctě. Hazony poukazuje, že ztotožněním nacionalismu se zvěrstvy rasistického režimu Hitlera umlčeli zastánci evropského sjednocení debatu o výhodách světového řádu národních států a nevýhodách impéria. Hitler, stejně jako Napoleon a německý císař Vilém II., neuznával národní státy a vlastenectví svého národa zneužil k budování světové říše.
„Máme totiž pouze dvě volby, buď imperialismus, nebo národní státy, buď étos sebeurčení, svět svobodných národů, jež v konkurenci s ostatními rozvíjejí svou svébytnost čili svou kulturní tradici a národní zájem, nebo podřízení národů jednomu politickému režimu s jeho falešnou nabídkou globálního míru a prosperity.” A je úplně jedno, jestli se nazývá Evropskou unií nebo světovým řádem nadnárodních institucí. V obou případech nevolení imperiální úředníci prosazují jednotná pravidla.
Základní ctností nacionalismu je vzájemná oddanost neznámých lidí, s nimiž nás spojují společné dějiny, jazyk a dávná utrpení při založení a obraně národního státu, takže je lze považovat za jakousi širší rodinu, a tato loajalita umožňuje, aby ti, kdo prohráli volby, uznali legitimitu vlády, se kterou hluboce nesouhlasí.
Abstraktní občanská práva a demokracie soudržné společenství nevytvoří, buď se stát rozpadne jako u nás či v Jugoslávii, nebo nějaká větší menšina ustanoví krutou diktaturu, jak se stalo v Sýrii a Iráku.
Řád národních států má v porovnání s impériem zásadní výhodu, jeho drobné války se týkají menšin a hranic, vlastenectví není dobyvačné, neusiluje o zničení a podrobení sousedního národa. Národní zájem klade politikům meze, omezené zdroje mají využívat k prospěchu národa a nikoli k riskantním výbojům. Jen imperiální války ve jménu univerzální ideologie se vedou až do naprostého vyčerpání.
Jestliže demokracii umožňuje výlučně národní stát, nemáme volbu, ale neměli bychom zavírat oči před nebezpečím, jež Hazony se svou izraelskou zkušeností poněkud pomíjí. Stává se někdy, že národ zešílí.
„Národ stojí nade vším. Je zdrojem všeho. Jeho vůle je vždy legitimní... Je naprosto bezvýznamné, jakým způsobem vykonává národ svou vůli, důležité je jen jedno, že ji vykonává. Každé opatření je přiměřené, vůle národa je navždy nejvyšším zákonem.“
Abbé Sieyès vyměnil křesťanství za politický kult nespoutaný morálními ohledy, je opakem národní loajality, modlou, jež nabízí spásu v kolektivu a zbavuje občany práv, jak předvádí Rusko nebo Turecko. Hazony odmítá rozlišovat mezi nacionalismem a vlastenectvím, má zato, že francouzské a německé šílenství nevyvěralo z lásky k vlasti. Ta je výrazem společného údělu a tradice a nesní o splynutí v bojovném kolektivu, miluje své území i jeho hranice (Kde domov můj), netouží po expanzi. Je stydlivou ctností. Svým vůdcům ale připomíná nepsaný závazek dbát o národní zájmy, zlepšovat kulturní a hospodářské podmínky svých občanů.
Uvedení politologové si notují, byť nestejně zdůrazňují normativní výhody národního státu. Považují jej za nezbytnou podmínku individuální i kolektivní svobody. Národní loajalita totiž pomáhá usmíření mezi třídami, zájmy i náboženstvím a utváří zázemí pro kompromisní nenásilnou politiku.