KOMENTÁŘ: Babišova touha po moci a obehraná písnička slučování ministerstev – Thomas Kulidakis

Nejdříve k té originalitě. Slučovat ministerstva chtěla kupříkladu už vláda premiéra Petra Nečase (ODS). Sešlo z toho.

Spojit ministerstva zemědělství a životního prostředí chtěli ještě před rokem poslanci hnutí STAN. Starostové a nezávislí vycházeli mimo jiné z poměrně logické myšlenky, že komu jinému než zemědělci by mělo záležet na ochraně přírody a jejím zachování do budoucna.

Jenže na praktickém příkladu se ukázalo, že to tak vždy být nemusí. V rámci boje proti suchu a za udržení vody v krajině šla obě ministerstva proti sobě při přípravě protierozní vyhlášky. Zemědělství dotacemi podporovalo stavbu umělých koryt malých říček, životní prostředí je v rámci dotací nechalo bourat. Protože prý nezadržují vodu v krajině, ale naopak ji odvádějí. Kdyby bylo vše v rámci jedné budovy, asi by se museli plánovači poprat. Z logiky věci také vyplývá, že jiný zájem má ochranář přírody a myslivec, jiný velkopěstitel řepky a malý zemědělec.

Podobně je to také v případě úvah o sloučení ministerstva průmyslu a obchodu s resorty dopravy a místního rozvoje. Zaprvé i ten nejšikovnější manažer stěží dokáže uřídit ministerstvo jedno, natož aby najednou měl agendu ministerstev tří. Vzpomeňme, jak jen trpěl a nestíhal ministr Hamáček (ČSSD), když měl chvíli být šéfem diplomacie i vnitra.

I zde platí, že kupříkladu doprava má zájem na postavení co nejkvalitnějších dálnic, průmysl by je určitě nejraději stavěl z materiálů, na kterých jeho obchodníci nejvíce vydělají, a místní rozvoj by kolem nich chtěl mít hezkou infrastrukturu. K tomu je meziresortní řízení, kde se mají všichni dohodnout. Kolem všeho výše zmíněného jsou zájmové skupiny. Pokud by rozhodoval jenom jeden úřad, je tu korupční prostředí jako vyšité.

A slučování ministerstev práce a sociálních věcí a zdravotnictví? Enormní rozpočty, enormní penězovody, rozdílné zájmy.

Samozřejmě ideálně by všichni měli chtít, aby lidé byli zdraví, spokojení, se sociálními jistotami, tudíž efektivní. Aféry s financováním nemocnic a přístrojů, věčné úvahy o tom, jestli se dávky nezneužívají, a tlak na příjmy i výdaje pojišťoven zamotají hlavu kdekomu. Chudák, kdo by byl toho všeho ministr. A chudáci my občané. Naše zdraví a pojištění by bylo v rukou člověka, který by musel dělat vše, ale stěží by něco stíhal pořádně. Sloužil by mu aparát sedící na více židlích.

Ústřední státní správa sice nefunguje ideálně, ale minimálně je jasná její struktura. Ta se dá zlepšovat. Nejlepší by bylo vyladit vzájemnou komunikaci a zajistit efektivní dělbu práce. Od toho je kolektivní orgán jménem vláda. Navíc slučování ministerstev vyžaduje změnu kompetenčního zákona, nejde provést ze dne na den. I premiér si musí být jistě vědom praktických překážek na cestě k uskutečnění jeho nápadu. Však se také evidentně jedná o kouřovou clonu kolem přání změnit politickou praxi.

Andrej Babiš totiž také řekl, že ministerstva jsou trafiky k umístění politiků. Za to prý může poměrný volební systém. Kdyby byl většinový, tak by údajně mohlo být méně ministerských resortů. Tím šéf ANO odhalil, po čem vlastně touží, i když bdí. Postupuje podobně jako ČSSD a ODS v minulosti. I ony se chtěly zabetonovat v politice posunem k většinovému volebnímu systému.

Kdyby se to tenkrát dvěma hegemonům tehdejší české politiky povedlo, ANO by mělo mnohem horší startovní pozici. Teď by se Babiš rád zabetonoval v politice pomocí systému dvou velkých stran stejně, jako to chtěli politici, které dříve nazýval dinosaury. Pak by ANO bylo jednou v opozici, jednou ve vládě, střídajíc se u moci s jedním hlavním konkurentem. Tak mu chutná moc.

To by ale znamenalo vyřadit politické zastoupení menších částí společnosti, které reprezentují menší politické strany. Většinový systém navíc funguje nejlépe v prezidentské demokracii typu Spojené státy americké. Jak to může dopadnout, když se pak věci vymknou z ruky, vidíme v působení Donalda Trumpa. Politika – manažera.