Článek
Na samé hraně ústavnosti je už měsíc se vlekoucí otálení s odvoláním Staňka. Zemanova nejnovější hrozba, že konat nemusí vůbec, anebo že bude celou věc protahovat, protože nemá rád ultimáta (poté, co z ČSSD zaznělo, že po něm chce řešení do 30. června a poté možná vyzve premiéra k podání kompetenční žaloby), je pak jednoznačně už za hranou Ústavy.
Ústavně problematickou hru Zeman rozehrál už v okamžiku, kdy odmítl přijmout Staňkovu demisi. ČSSD tak nakonec musela požádat premiéra, aby prezidentovi navrhl Staňkovo odvolání on sám. Ústava v tomto případě jasně stanoví, že premiér odvolání navrhne a prezident ho provede. I když Ústava nestanoví žádnou lhůtu, podle judikatury Ústavního soudu týkající se podobných případů má prezident jednat „bez zbytečných odkladů“.
Bez opory v liteře Ústavy byly v tomto kontextu i výzvy Babiše, aby předseda ČSSD Jan Hamáček o celé věci s prezidentem „jednal“. Není totiž o čem jednat, protože prezident nemá v tomto případě žádný ústavní prostor. Pokud se své ústavní povinnosti bez zbytečných odkladů nezhostí, měla by vskutku následovat kompetenční žaloba premiéra k Ústavnímu soudu.
Sociální demokraté si uvědomili, že několikatýdenní opatrné našlapování okolo prezidentova otálení s odvoláním Staňka je staví do nelichotivého světla. I proto grémium ČSSD minulý týden rozhodlo, že „kauza Staněk“ musí být vyřešena do konce června, jinak z toho ČSSD vyvodí důsledky. Hamáček se sice snažil popřít, že grémium diskutovalo i o kompetenční žalobě, ale další členové grémia potvrdili, že se o této variantě mluvilo.
A sociálním demokratům po posledních Zemanových výrocích popravdě řečeno nakonec ani nic jiného nezbývá, protože se zdá, že prezident sleduje ve světle svých nedávných výroků, že by se nebránil Babišově vládě opřené o KSČM a SPD, svoji vlastní agendu. Jinými slovy: je možné, že svým jednáním v kauze Staněk se pokouší ČSSD k opuštění vlády dostrkat.
Pro Zemana by byla vláda ANO, opřená o KSČM a SPD, výhodná. Zatímco ČSSD se mu občas vzepře, a nyní ji dokonce vyhlásil cosi jako válku, komunisté a okamurovci se chovají jako v podstatě prezidentské strany. Zeman by tak dál posílil svůj vliv na Babiše a dění v jeho vládě.
Mohl by snadněji prosadit některé záměry v oblasti energetiky, tlačit úspěšněji na změnu zahraniční orientace země, anebo dosáhnout snadněji toho, co opakovaně zmiňuje ve vztahu k České televizi — tedy neschválení jejích výročních zpráv o hospodaření, tím její faktické ovládnutí s pomocí nové Rady ČT schválené hlasy SPD, KSČM a ANO.
Je samozřejmě velkou otázkou, zda by se chtěl nechat do takové koalice vmanipulovat sám Babiš. Uchovává si totiž na mezinárodním poli jistou legitimitu tím, že se chová prozápadně a neopírá se jednoznačně o extrémisty.
Hamáček a spol. jsou si výše zmíněných rizik vědomi. Tuší nejspíš, že kdyby opustili na protest proti lavírování okolo odvolání Staňka vládu, udělají možná přesně to, co si Zeman přeje. I proto je pro ně asi v dané situaci lepším řešením o Staňkovi s prezidentem dál „jednat“ a v případě dalších průtahů poukazovat na to, že Zeman porušuje ústavu.
A mezitím vyzvat premiéra k podání kompetenční žaloby na prezidenta a veřejně ho kritizovat, pokud by se zdráhal do ústavního souboje se Zemanem jít. Čím déle to ČSSD vydrží, tím více se Zeman bude ocitat pod tlakem, ačkoliv pro ústavní puristy bude týdny či měsíce trvající Zemanovo opětovné šlapání po Ústavě bolestivá podívaná.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).