Článek
Vývoj situace v Perském a Ománském zálivu jasně ukázal, jak snadno může válka vypuknout, i když ji ani jedna strana nechce. Pro režim ajatolláhů byl měl konflikt fatální následky, současnou garnituru by smetl, možná by se od Íránu některé části pokusily odtrhnout, třeba oblast obývaná Kurdy.
Ale snadné by to nebylo ani pro USA. Osmdesátimilionový Írán představuje problém už kvůli své rozloze 1,65 milionu kilometrů. A že by představoval tvrdý oříšek, ukazuje válka v Jemenu, kde se vládním silám podporovaným arabskou koalicí v čele s Rijádem nedaří porazit šíitské vzbouřence, za nimiž stojí právě Írán. Húsiové jsou schopni ostřelovat strategické cíle v Saúdské Arábii různými typy raket, od balistických až po střely s plochou dráhou letu.
Když Trump říká, že válku s Íránem nechce, mluví pravdu. Tak rozsáhlý konflikt, který by sám začal, by mu ztížil znovuzvolení, o které usiluje. Ve volební kampani vždy sázel na to, že americké vojáky stahuje domů, a ne že je vysílá.
Američané samozřejmě nemohli nechat bez odezvy sestřelení svého špionážního dronu, které přišlo po opakovaných útocích na tankery v Ománském zálivu, u nichž panuje velké podezření, že je do nich nějak zapleten Írán. Posílení amerických jednotek v oblasti bylo jasným krokem, je však nutné si uvědomit, co incidentům předcházelo.
Spojené státy loni jednostranně vypověděly smlouvu s Íránem, ve které se Teherán zavázal omezit své jaderné aktivity výměnou za uvolnění hospodářských sankcí. Trumpovi se zdálo, že je nevýhodná, protože nezahrnuje íránský raketový program. Írán dával opakovaně najevo, že chce smlouvu dodržovat, ale Washington chtěl více, byť íránské rakety do USA nedoletí, ohrožují jen Balkán a Izrael.
K vyostření konfliktu vedlo stupňování amerického tlaku a zostřování sankcí. Trump doufal, že to nakonec dotlačí Teherán k jednání, jak se to stalo v případě Severní Koreje. Íránská reakce však byla jiná, své svaly neukazoval při testech, ale neváhal ukázat, že je schopen ohrozit lodní provoz v Hormuzském průlivu a má na to, sestřelit vyspělý americký špionážní dron. A podobně jako Američané i příslušníci Islámských revolučních gard mají lehký prst na spoušti. I kdyby se dron zacoural do jejich vzdušného prostoru, jak tvrdí, tak není nutné ho hned sestřelit. Byla to jasná demonstrace síly. Trump si naštěstí uvědomil, že by se Írán za odhadovaných 150 obětí tvrdě mstil, a útok zastavil.
Bylo by však lépe, kdyby Spojené státy více promýšlely své činy, které sice mohou vypadat efektně, ve skutečnosti ovšem mnoho nepřinesou, jak tomu bylo v Sýrii. Jedna syrská základna sice byla zničena, ale režim Bašára Asada to nepoložilo. Valné nejsou ani výsledky Trumpových snah zbavit Severní Koreu jaderných zbraní. Pchjongjang sice pozastavil jaderné testy i zkoušky jejich nosičů, což je dobře, ale k likvidaci jaderného arzenálu se nemá. A v případě Íránu je výsledek opačný a tristní. Írán jasně dává najevo, že už se smlouvou dál řídit nebude a míní obohacovat uran nad povolené limity. Trumpovi se navíc podařilo ještě více oslabit transatlantické vazby, protože Evropa má pocit, že i špatná smlouva s Íránem je lepší než žádná, a dává přednost tomu ji udržet. A to i přesto, že nemá iluze, že by Írán přestal usilovat o výrobu jaderné zbraně, protože ta by mu v neklidné oblasti Blízkého výhodu poskytla značné výhody. Ve válce proti Íránu by přitom USA spojence potřebovaly.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Tiše radovat se mohou v Moskvě, oslabování spojenectví mezi USA a Evropou jí vyhovuje. Hraje to i do karet Číně, která se netají ambicemi stát se hlavní světovou mocností. Washingtonu nedodává na váze, že neví, jak přesně postupovat, a narychlo mění strategii, aniž by se poradil se spojenci. To není vždy na závadu. Právě odpor Velké Británie přispěl k tomu, že se korejská válka v roce 1950 nezměnila v jadernou a možná celoplanetární, protože po nástupu Číňanů amerického generála Douglase MacArthura nenapadlo nic jiného než proti mase čínských lidových dobrovolníků nasadit jaderné zbraně. Američané je ovšem tehdy mohli na základě dohody použít jen po konzultacích s Brity a ti byli proti.