Článek
Strany, které prosazují eurofederalizaci, také většinu nezískaly. A tak bude Evropská unie přešlapovat na místě a jako doposud prosazovat plíživou eurofederalizaci.
To, že není jasný vítěz voleb a tím pádem ani silná a jednotná vize budoucnosti Evropy, jde velmi dobře pozorovat na výsledku voleb ve Francii. Bez velkého překvapení vyhrála strana Národního shromáždění. Přestože radost Marine Le Penové byla velká, je to vítězství o prsa. Strana bude mít stejný počet europoslanců jako vládní hnutí Emmanuela Macrona. Navíc v Evropském parlamentu budou mít o jednoho poslance méně než v předchozím období.
Jaké tedy byly důvody k radosti Le Penové? Jednak po neúspěšné kandidatuře na francouzskou prezidentku se zdálo, že se strana rozpadne. Odešel druhý muž strany Florian Philippot, který si založil vlastní stranu Patriotů. Tato strana u voleb propadla a získala jen 0,65 %. Le Penová tímto odchodem neutrpěla a naopak posílila, protože se vrátila k hlavním tématu: migraci. Philippot zastával vizi silného sociálního státu. Druhým důvodem k radosti, je počet získaných hlasů, přes 5,2 milionu, což je o půl milionu víc než v předchozích volbách. Zajímavý je pohled na mapu Francie, Le Penová vyhrála všude kromě třech oblastí. První je samotná Paříž, kde národní shromáždění nemá šanci nikdy uspět, je to, jako bychom očekávali, že Kalifornie bude hlasovat pro Trumpa anebo že v Praze vyhraje SPD. A pak dvě oblasti Bretaň a jižní Francie okolo města Toulouse. Tyto dva regiony jsou tradičně nalevo z historických důvodů.
Le Penová dosáhla svého maxima, a proto pro ni bude velmi těžké předvést další růst. Je zcela pravděpodobné, že se bude opakovat stejný scénář jako před pěti lety, kdy také vyhrála v eurovolbách, ale neměla žádnou šanci ve druhém kole prezidentské volby. Důvod je jednoduchý: v kolektivní představivosti Francouzů volit Le Penovou znamená volit fašisty. Tato etiketa je na ní tak silně přilepená, že pro většinu Francouzů zůstane nepřijatelná. Pokud bude chtít národní shromáždění mít ještě víc hlasů, bude si muset položit otázku do jaké míry Le Penová je postradatelná.
Radost nezavládla ani v Elysejském paláci. Druhé místo je velké zklamání a první prohra současného prezidenta Macrona. Nejzávažnější chybou byla volba lídra kandidátky. Nevýrazná Nathalie Loiseau v debátách nestačila na mladíka Jordana Bardellu z Národního shromáždění, kterému je pouhých 23 let. Navíc si je skupina prezidentských poradců vědoma, že Macron i přes nevídanou mediální převahu nebyl schopen dosáhnout lepších výsledků. Jeho několikahodinové debaty se starosty, které byly iniciovány jako odpověď žlutým vestám, byly přenášeny několika televizními kanály. Tento čas však nebyl počítán do kampaně jeho strany, protože se jednalo o prezidentskou debatu, nikoliv stranickou. Takovou možnost příště mít nebude. Navíc se během kampaně ukázalo, že používá anonymní účty pro svoji podporu. Po jeho schůzce s Markem Zuckenbergem zmizelo bez vysvětlení několik vlivných stránek, které francouzského prezidenta kritizovaly. Pokud je kampaň velmi intenzivní a ostře vedena, může se velmi brzo obrátit proti jejím tvůrcům. Z tohoto důvodů Macron bude dělat vše pro to, aby zachoval stejnou strategii, kterou měl již na začátku svého vzestupu k moci: vsadí vše na konečný duel proti Le Penové, kterou za spojení všech ostatních sil dokáže porazit.
Matěj Široký
Narodil se roku 1983 ve Znojmě do lékařské rodiny. Vystudoval průmyslovou školu v Jihlavě a VUT Brno, obor telekomunikace. V roce 2006 odešel do Francie, kde studoval filosofii na pařížské Sorbonně, v Institut de philosophie comparée a v Institut catholique de Paris. Věnuje se přednášení filosofie klasického realismu v privátní sféře ve Francii a v Česku. Spoluzaložil občanské sdružení Přátelé filosofie, které se snaží o popularizaci klasické filosofie a kritického myšlení. Od roku 2012 přispívá do českých médií recenzemi knih a komentáři, týkajícími se francouzské politické a kulturní scény.
To je nyní stejná strategie i pro Evropský parlament, kde vznikne kolice, jejímž jediným společným bodem bude snaha zabránit nástupu populistických stran v Evropě. Jenomže toto spojení je pouhý sňatek z rozumu, nikoli láskyplné spojení na společných hodnotách. Otázkou je, jestli strach z nástupu populismu stačí jako program pro vyřešení problému Evropy. Těchto problémů je nemálo, jen tak namátkou migrace, bezpečnost, vztahy s USA, Ruskem a Čínou, chudnutí střední třídy, státní a soukromé zadlužení a stárnutí evropské populace.