KOMENTÁŘ: Válka se nesmí vyplácet – Alex Švamberk

Kontrola Golanských výšin je pro bezpečnost Izraele životně důležitá. Než je v roce 1967 okupoval, palestinští radikálové z nich snadno mohli ostřelovat Izrael. Navíc zemi zásobují vodou.

Pro uznání anexe však nebyl žádný aktuální důvod kromě toho, že se to před volbami hodí do krámu izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Nyní je panující status quo, kdy jsou Golany pod izraelskou kontrolou a mezi Izraelem a Sýrii je linie kontrolovaná misí OSN. Nikdo se nepokoušel Golanské výšiny vyrvat zpod izraelského područí. Sýrie má dost starostí sama se sebou, protože občanská válka v zemi pokračuje a pro Bašára Asada je důležitější vyřešit budoucnost provincie Idlib, kde se soustředili sunnitští radikálové, a severovýchodu země, který ovládají kurdské milice.

Trumpovo rozhodnutí porušuje mezinárodní právo, které zapovídá připojovat dobytá území, i rezoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 497 z prosince 1981, která anulovala izraelskou anexi Golanských výšin schválenou v témže měsíci. Ke stažení Izrael přitom vyzývala už rezoluce 242 z roku 1967. Americký prezident tímto krokem dále oslabil význam Rady bezpečnosti, jejíž sankce se mu přitom hodí k vytváření tlaku na Severní Koreu.

Americký krok vytváří nebezpečný precedens v době, kdy si Čína klade národy na 90 procent rozlohy Jihočínského moře, kde už buduje základny na umělých ostrovech. Neuznala ani výsledek arbitráže, která přiřkla sporné Paracelské ostrovy Filipínám. A lze si dobře představit, jak se Trumpovo rozhodnutí bude hodit do krámu ruskému prezidentovi Vladimiru Putin, až bude zase opakovat, že připojení Krymu je v pořádku. Stačí si poslechnout, jak k tomu využívá jednostranné vyhlášení samostatnosti Kosova.

Je tu však ještě jedno větší nebezpečí. Uznání anexe zvyšuje nebezpečí válek. Ukazuje, že pokud se nějaké území dobude, není je nutné navzdory mezinárodnímu právu vracet. Přitom poválečné uspořádání světa počítalo právě s neměnností hranic, která a priori činila veškerá válečná dobrodružství nevýhodná. I po sebeúspěšnějším tažení se nakonec musely jednotky stáhnout. Právě to přispělo ke snížení počtu konfliktů, protože děsivá zkušenost z války dokáže velmi rychle vyprchat.

I po druhé světové válce jsme sice byli svědky mnoha konfliktů, ale většina z nich byla interních – buď se jednalo o snahu vymanit se z koloniální nadvlády, nebo šlo o občanskou válku či o jejich kombinace jako v případě vietnamské války.

I korejská válka začala jako konflikt mezi dvěma nově vzniklými korejskými státy, u nichž se počítalo se sjednocením, a války na Balkáně byly výsledkem rozpadu Jugoslávie.

Pokud by se však i u mezinárodních konfliktů, k nimž arabsko-izraelské patří, dalo nějakým způsobem připojit území, přibyde válkychtivých voluntaristů zaštiťujících se velkonacionálními idejemi, iredentismem a životním prostorem.

Vzdát se dobytého území přitom nemusí být nevýhodné, což dobře ví i Izrael. Mírová dohoda s Egyptem z Camp Davidu ho sice připravila o Sinaj a přístup k Suezskému průplavu, ale k žádnému dalšímu vzájemnému konfliktu už nedošlo a obě země spolupracují při potírání teroristů z Islámského státu. Z tohoto pohledu je škoda, že se kromě návratu Sinaje nenaplnila v nějaké formě také další část plánu Jigala Alona, který počítal s vrácením Golan Sýrii s tím, že by tam vznikla poloautonomní drúzská provincie.

Uznání anexe je však nebezpečné ještě z jednoho důvodu – v době rostoucích antisemitských nálad posiluje vztek Arabů, dává jejich hlasu větší vážnost a v jednom houfu se tak ocitají antisemité a muslimští radikálové s liberály, kterým vadí izraelská imperiální politika.