Článek
Smlouva o likvidaci raket krátkého doletu, která se týká střel s doletem v rozmezí od 500 do 5500 km, ukončila jednu z nejvážnějších krizí studené války.
Když Sovětský svaz začal na konci 70. let rozmisťovat rakety středního doletu SS-20 s doletem až 2500 km schopné zasáhnout většinu západoevropských metropolí, Severoatlantický pakt na to v roce 1979 zareagoval. V západní Evropě se postupně rozmístilo přes 570 amerických střel s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk a raket Pershing II.
Sověti tehdy navrhli jednání, ale ta uvázla. Obnovit se je podařilo po iniciativě britské premiérky Margaret Thatcherové v roce 1986. O rok později prezidenti Michail Gorbačov a Ronald Reagan podepsali smlouvu, na jejímž základě bylo zlikvidováno bylo celkem 2692 raket středního doletu.
Rusové odmítají americké tvrzení, že nový systém 9M729 porušuje podmínky smlouvy, protože má dolet až 2500 km. Moskva tvrdí, že má dolet jen 480 km, ale její poslední návrh naznačuje, že si uvědomuje, že střela stanovený limit zřejmě překonává. Minulý týden přišla s podivnou ideou, že by se rakety tohoto středního doletu mohly zařadit do služby, ale v Evropě by nemohly být vyzbrojené jadernými hlavicemi. Tento kompromis však USA odmítly s tím, že by to nešlo ověřit, což působí v dnešní době trochu absurdně.
Zcela pochopitelný je naopak americký požadavek zničit stovku střel 9M729, které už podle USA má Rusko ve výzbroji. Jenže místo dalšího tlaku Washington Moskvu informoval, že od smlouvy odstoupí, jak uvedl náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov s tím, že USA nedaly najevo zájem jednat.
Ohrožena tak bude Evropa, protože se opět ocitne v dostřelu ruských raket středního doletu. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg už oznámil, že je potřeba se na vypovězení připravit, aniž by upřesnil jak. Nelze tedy vyloučit, že by se v Evropě opět rozmístily americké rakety stejné kategorie, jak spekulují někteří analytici. Spojené státy je už vyvíjejí, což smlouva nezakazuje. Za humny bychom opět mohli mít les raket, což není zrovna příjemná představa.
Nic na tom nemění fakt, že se původní smlouva přežila a paradoxně nejvíce oslabuje její signatáře. Když ji podepisovali prezidenti USA a SSSR, čínské rakety žádnou velkou hrozbu nepředstavovaly a Pákistán ani Indie, natož Írán a Severní Korea podobné zbraně neměly. Je proto pochopitelné, že stratégové ve Washingtonu i Moskvě o nich uvažují. Rusko se taky cítí ohrožené, protože se k němu přiblížily hranice NATO. V roce 2002 navíc Spojené státy jednostranně odstoupily od smlouvy ABM o omezení antiraket dojednané v roce 1972 v rámci rozhovorů o strategickém odzbrojení SALT.
Protiraketové štíty jsou sice obrannou zbraní, jenomže takový štít nechrání jen před agresí nepřítele, ale také před případnými odvetnými údery, jimiž by se bránila napadená země. USA se nevzdaly doktríny preventivních úderů.
Nejlepší by bylo uskutečnit další kolo širších odzbrojovacích rozhovorů, jenže to by se neobešlo bez kompromisů na všech stranách. Dokud však převažuje ukazování svalů před strachem z následků velkého konfliktu, je to málo pravděpodobné. Stále však platí, že i špatná smlouva je lepší než žádná, protože každé omezení hrozby konfliktu je dobré zejména v době, kdy začaly nové závody ve zbrojení.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Nějaký čas na záchranu ještě je. Pokud USA skutečně 2. února odstoupí do smlouvy, poběží ještě půlroční výpovědní lhůta. A právě Evropa by během ní měla dát jasně najevo, že je potřeba smlouvu zachránit, protože především na ni dopadá její vypovězení.