Článek
V první řadě je třeba jasně říci, že za brexitový zmatek si Velká Británie může sama. Vyjednávala chaoticky. Rýsovala nepřekročitelné hranice, které později měnila. Nebyla schopná dlouho říci, co chce a co naopak nechce. Důvod byl nasnadě. Šéfka londýnské vlády až po své porážce přišla na zázračný recept, jak uvařit pro všechny stravitelný pokrm brexitu.
Osloví prý opozici, aby s ní své představy vyjasnila a došlo k případné dohodě na společné pozici. K tomu ale mělo dojít v roce 2016, hned po referendu. Ne 73 dní před termínem odchodu z Unie. Naše politická reprezentace by si tedy měla vzít jasné poučení, že o plánech ovlivňujících život v zemi na několik desetiletí dopředu se musí dohodnout napříč politických spektrem. Důchodovou reformou počínaje, členstvím v nadnárodních a mezinárodních strukturách konče. Vhodné se v takovém případě jeví hlasování kvalifikovanou většinou v parlamentu.
Do něj si volíme své zástupce, kteří mají k dispozici dost peněz a lidí pro odborné posudky. Brexit naopak ukázal, že vhodné není referendum, pokud se týká tak komplexních otázek, jako je zahraniční politika. Je totiž rozdíl mezi názorem a znalostí problematiky. Členství Velké Británie v Evropské unii bylo zredukované na jednoduchou otázku s možností ano a ne. Nikdo ale voličům neřekl, že bude potřeba dlouhé vyjednávání, zaplatit dosavadní unijní závazky, vyřešit otázku míru a války na Irském ostrově. Místo toho se rozjela kampaň nechutně útočící na občany novějších členských zemí Unie a šířící báchorky o financování zdravotnictví.
Další lekce z britského vývoje je tedy jasná. Pokud přicházejí politici s velkými vizemi, je od nich potřeba vždy vyžadovat detailní popis toho, jak svůj úmysl hodlají uskutečnit. V případě Velké Británie je také zajímavé, že v době hlasování o brexitu na problém hranice mezi Irskou republikou, samostatným členem Unie, a irskou částí Velké Británie nikdo nepomyslel. A to stál tamní konflikt tisíce životů a podařilo se ho vyřešit až Velkopáteční dohodou v roce 1998.
Pořád ale doutnal pod povrchem, ovšem členství v Evropské unii ho tlumilo. Při prostupnosti hranic a sdílené suverenitě na něm záleželo méně. Každopádně ale je nelogické, abychom Velké Británii nějak ustoupili v případě takzvané irské pojistky. Má zabránit návratu pevné hranice na ostrov a nemůže být časově omezená. Pokud by pojistka omezená byla, neměla by smysl. Hrozilo by, že budoucí vztahy Velké Británie a Unie nebudou do konce platnosti pojistky dohodnuty.
Evropská unie navíc nemůže v zájmu dohody s Velkou Británií jednoho ze svých členů hodit přes palubu. Popřela by svůj smysl a účel. Osud zrazené samostatné Irské republiky by byl začátek konce Unie. Lekce z tohoto vývoje tedy zní, že opravdu nejvíce hodnotným prvkem Evropské unie je evropské smíření, tedy mír a síla jednotného postupu. Navíc zbytek Unie nemůže za to, že Angličané se před několika staletími rozhodli Iry ovládnout. Teď se jim to vrací jako bumerang.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Co se budoucího vývoje v ostrovní monarchii týká, nejlepší by bylo nové referendum. Zásadní je onen pověstný anglický princip fair-play. Férové by tedy bylo zažádat o odklad brexitu. Následně dát voličům možnost porovnat v novém hlasování informace z roku 2016 se znalostmi, které mají na začátku roku 2019. Tak či onak si ale Britové zaslouží naše díky. Prošlapali za nás několik slepých uliček politické krátkozrakosti. Vše je možné přirovnat k situaci, kdy vidíme, jak se někdo spálí při sáhnutí na rozžhavená kamna. Spálí se, ale my se už spálit nemusíme, pokud se dokážeme poučit.