Článek
Vedení naší nejstarší politické strany přitom musí zvažovat několik hledisek. Za prvé, účast na vládě jí umožňuje alespoň zčásti plnit politický program. Může tak případně voliče lákat na nejeden úspěch. Třeba navýšení minimální mzdy, valorizaci důchodů či zrušení karenční doby neboli neproplácení prvních tří dnů nemoci.
Pokud by v tomto ohledu chtěla více a zároveň si udržet vládní pozice, postup by byl jednoduchý. Vedení ČSSD by mohlo prohlásit, že jí stačí to, co už Babiš slíbil komunistům. Tedy přibližně dvě až tři miliardy na další přesuny bohatství státu k občanům. Lidé, kteří jsou přesvědčení, že občan má ze svého státu i něco mít, když už mu platí daně, by na to mohli slyšet. Na druhou stranu by ale sociální demokracie vypadla jako příštipkář, který na rozdíl od disciplinovaných a cílevědomých komunistů nedokáže přijít s vlastním sociálně orientovaným požadavkem. Prostě by to vypadalo, že svou další podporu vládě prodala příliš lacino.
Další možností je dále trvat na pokračovaní současné koaliční vlády na stejném půdorysu, ovšem s jiným premiérem a přidělením nějakého toho ministerstva navíc. Tak, jak to naposledy navrhla pražská krajská organizace ČSSD. Jelikož ovšem Andrej Babiš rezignovat a za sebe jmenovat náhradu nehodlá, mohla by oranžová část vlády zalicitovat. Docílit dalšího ministerstva, ovšem nejlépe takového, které je občanům na očích a může pro ně leccos udělat. Třeba pro místní rozvoj nebo průmysl. To by vypadalo silně, a ještě by to mohlo pomoci sociálně demokratické propagaci.
Třetí reálná možnost je opravdu z vlády odejít a nad dalším vývojem si umýt ruce. Problém této varianty je, že by ČSSD shodila vládu, do které po dlouhém zvažování sama před necelým půl rokem vstoupila. V takovém případě by v očích veřejnosti mohla vypadat jako kazisvět, který opakuje nejzásadnější chybu minulosti. Má jasný a pevný názor, postoj a směřování, které každou chvíli pružně mění. Což rozhodně k oblibě voličů nepřispívá.
Navíc díky jasné podpoře prezidenta Zemana veřejné obhajobě Andreje Babiše nemalá část veřejnosti zvažuje, nakolik je skutečně morální tajně natáčet pravděpodobně nemocného syna známého a mocného politika. Sociální demokracie by se tedy jevila nejen jako názorově nestálá, ale také jako kazisvět fungování vlády, do níž vstoupila s cílem plnit vlastní program. Což se jí zatím skutečně daří. Navíc ji Andrej Babiš nemá evidentně potřebu zcela zničit, protože dokud nezíská padesát procent hlasů, koaličního partnera bude potřebovat i v budoucnu.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Sociálně demokratické prásknutí vládními dveřmi se tedy pro ČSSD jeví jako riskantní krok, ve srovnání se sjednáním správné ceny za pokračování koalice. Holt, kdo se rozhodl s vlky býti, musí s nimi i nadále výti. Nebo riskovat, že ho sežerou. Pro Hamáčkův tým bude tedy za rozumných podmínek lepší zůstat. Pokud by chtěl od Babiše odejít, měl by počkat na lepší záminku. Nic ale ČSSD nebrání zkusit, jestli štěstí odvážným přeje.