Článek
Pravdu měl nejspíš Bulat Okudžava, že mají revoluční progresisté výhodu útoku, konzervativci jen brání, zřejmý je ale fakt, že si lze bez myšlení, pomocí jednoduché ideologie a opakováním pouček jak z Orwellovy farmy (čtyři nohy dobrý, dvě nohy špatný) zařídit pohodlné živobytí v politice, žurnalistice nebo v nějaké té dotované nevládní neziskovce.
Nejen univerzity už po desetiletí nepovolují svobodnou diskusi na zafixované pravdy o národní identitě, androgynním globálním oteplování, multikulturalismu, genderu, feminismu nebo antisemitismu, ale kohorta politiků podporovaná klakou zaujatých nebo nepoctivých žurnalistů se vrhá na každého konzervativce, který se odváží kritizovat světonázor hyperliberální levice vydávaný za povinnou společenskou morálku. A pokud někdo zastává veřejný post nebo má blízko k vládě, nastává štvanice.
Nedávnou obětí, a nebylo jich v poslední době v Anglii málo, se stal nejvýznamnější politický filosof Roger Scruton (74), byl totiž jmenován, snad jako zadostiučinění za dávný bojkot levičáků, který kdysi ukončil jeho kariéru profesora estetiky, neplaceným šéfem vládní komise, jež má dodat „krásu” výstavbě nových sídlišť.
Sir Roger je u nás dobře znám, naučil se dokonce česky a byl i několikrát oceněn za zásluhy, neboť založil vzdělávací nadaci Jan Hus (1980), jež posílala do Československa na podzemní bytové semináře profesory i odbornou literaturu a finančně pomáhala vydávat český samizdat v Londýně (nakladatelství Rozmluvy). Kdybychom měli lepší vládu, jistě by poslala diplomatickou nótu na jeho podporu. Od převratu mu u nás už vyšlo dvacet knih. Poslední je zdařilá novela o lásce v disentu Zápisky z podzemí.
To co na pomlouvačné kampani zaráží, je neuvěřitelná podlost novinářů a socialistických poslanců, kteří překroutili a z kontextu vytrhali jeho výroky, aby jej mohli napadnout z islamofobie, antisemitismu a podpory extrémní pravice, ačkoli doslova opak je pravda, přečteme-li si inkriminovanou pasáž.
Scruton odsoudil „front national” jako „rovnostářské a populistické hnutí, nevraživé vůči ústavní vládě a tradiční autoritě” a odmítl jeho pochybnou identifikaci vůdce s fikcí národní vůle, volonté générale. Co ovšem rozčílilo dnešní komsomolce politkorektnosti k nepříčetnosti, je negativní nálepka egalitářství, k němuž se sami hlásí, a nehoráznost kladení národoveckého socialismu Madame Le Pen i dávného fašismu na levou stranu pomyslného spektra.
O údajné islamofobii napsal: „Nová politika založená na 'umění hrát si na uraženého’ praktikovaná lidmi, jimž je ve skutečnosti jedno, zda byl někdo hanoben, má za cíl především diskvalifikovat.” „Jestliže se rozhořčím nad zločiny páchané muslimy na ženách a naznačím, že to nějak souvisí s islámem, budu nařčen z islamofobie.” A dodejme, debata tím končí.
Stejně nesmyslné je obvinění Scrutona z antisemitismu. V Maďarsku naopak vyjádřil pochopení pro Židy s jejich „zkušeností s nacionalismem a není divu, že jsou podezíraví…” „a těžko rozlišují mezi národní loajalitou, o které jsem mluvil, a šovinismem, zejména, když zde dodnes ještě přežívá domorodý antisemitismus, jenž Maďarům a Židům překáží ve společném sdílení národního údělu a mnozí Židé mezi budapešťskou inteligencí jsou proto součástí rozsáhlé sítě Sorošova impéria.”
Alexander Tomský
Alexander Tomský je politolog, překladatel a pedagog. Dlouhá léta žil ve Velké Británii.
Po studiích pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu, státního ateismu a náboženské opozice ve střední Evropě.
Po listopadové revoluci se vrátil zpět do Česka a věnoval se překladatelství a publicistice. Vedl nakladatelství Academia a nakladatelství Národního divadla, přednášel na New York University v Praze.
Byl členem strany Realisté, za kterou kandidoval jako jednička v Pardubickém kraji.
Jaké faux pax! Jaká spiklenecká teorie poukázat na prostá fakta! A co to všechno má co dělat se jmenováním do estetické komise na výstavbu sídlišť? Inu, má. V ideologickém režimu musí být třídní nepřítel umlčen. Je jen podivné, že se k něčemu takovému dopracovala starobylá demokracie.