KOMENTÁŘ: Izraeli nestačí podaný prst, chce celou ruku – Alex Švamberk

Když proti přemístění americké ambasády protestovaly desetitisíce Palestinců a proti byla i EU, působilo to podivně - copak nemá Izrael právo zvolit si svobodně své hlavní město? Vždyť v Jeruzalémě sídlí izraelský parlament Kneset, leč ďábel se skrývá v detailu. Součástí Izraele je od jeho vyhlášení západní část Jeruzaléma i s Chrámovou horou, jenomže od šestidenní války v roce 1967 Izrael okupuje i Východní Jeruzalém a v roce 1980 ho anektoval a označil za své nedělitelné hlavní město, přestože východní část města měla být součástí budoucího palestinského státu a Palestinci ho chtěli jakou svou metropoli.

Izraelskou anexi města Rada bezpečnosti OSN ve své rezoluci číslo 478 ze srpna 1980 odsoudila a vyzvala všechny státy, aby své diplomatické mise stáhly z Jeruzaléma. Paradoxně tuto rezoluci odsuzující jednání Izraele Spojené státy jako jednu z mála nevetovaly, i když pro ni hlas nezvedly. Donald Trump ji nyní porušil.

Americká ambasáda sice stojí v západní části Jeruzaléma, jenomže protestující Palestinci to viděli jako uznání statu quo. Zřejmě právem, izraelský opoziční politik Jair Lapid v pondělí řekl, že existuje návrh, že by se hlavním městem palestinského státu stala vesnice Abú Dis ležící nedaleko Jeruzaléma, i když jeho pravost nikdo nepotvrdil.

Izraelské vedení jde však ještě dále. Poslanec vládní strany Likud Joav Kisch požádal Spojené státy, aby uznaly anexi okupovaných syrských Golanských výšin z roku 1981, které židovský stát obsadil také za šestidenní války. Izraelský ministr pro záležitosti tajných služeb Jisrael Kac následně potvrdil, že židovský stát už o tomto kroku s americkou administrativou jedná, a ta se k tomu staví kladně.

I tuto anexi odsoudila Rada bezpečnosti ve své rezoluci 497, která byla přijata za vlády Ronalda Reagana jednohlasně, Kac si myslí, že nyní nastala vhodná konstelace pro uznání anexe, když ve Washingtonu sedí Izraeli nakloněný Donald Trump. Syrský prezident Bašár Asad teprve konsoliduje svou moc, takže by to spolkl, když se jej Izrael nepokouší vojensky zničit. Proti by podle něj nebyla ani Moskva, což také nelze vyloučit, protože by jí to pomohlo lépe legitimizovat anexi Krymu. Kac přitom zdůrazňoval, jaká by to byla rána pro amerického arcinepřítele Írán, který si buduje základny v Sýrii, i když by to hlavně bylo terno pro Izrael.

Že se Izrael nechce vzdát Golanských výšin, je pochopitelné. Jsou na nich zdroje vody, a kdo Golany ovládá, má usnadněnou cestu k Izraeli. Právě z nich podnikalo v půlce šedesátých let palestinské hnutí Fatah útoky na Izrael a Syřané z nich ostřelovali v roce 1967 izraelské vesnice.

I když s jídlem roste chuť, Izrael by si měl uvědomit, že podobné kroky mají také negativní důsledky a nemusejí vést k ukončení konfliktu, ale k jeho prodlužování. Cena za mír bývá vysoká, ale vztahy s Egyptem ukazují, že stálo za to stáhnout se ze Sinaje.

V případě anexe Golanských výšin bude trvat nepřátelství mezi Izraelem a Sýrií, která spoléhá na podporu Íránu. A pokud se Palestinci nedočkají rovnoprávné dohody, jejich hněv nepomine a Izrael bude mít za plotem statisíce rozhněvaných Palestinců ochotných položit život za svou věc, čehož už teď využívá Hamás ovládající Pásmo Gazy. A tyto skupiny jistě najdou podporu u nějaké místní země, jako před lety v Sýrii a pak v Kataru. Body za podporu Palestinců už teď sbírá Turecko, které je stále více protiamerické. A klidně by se mohlo stát, že ho palestinská otázka sblíží s Íránem, když obě země spolupracují při hledání východisek ze syrské občanské války, mají obavy z Kurdů a společného rivala v podobě Saúdské Arábie.

Izrael nemůže spoléhat, že každý bude tak vstřícný jako Donald Trump. Stačí si vzpomenout, jak tomu bylo za Baracka Obamy. A po vítězné šestidenní válce přišel o podporu Francie, která mu odmítla dodat další zbraně, a musel počkat, až mu začnou pomoc poskytovat USA.

Ani naše podpora Izraele by neměla být bezbřehá a v rozporu s mezinárodním právem. Ani přátelům nelze tolerovat vše. A jsou-li to skuteční přátelé, chápou to.