Článek
Asad postupně zajišťuje okolí hlavního města. Po dobytí Východní Ghúty nyní bojuje syrská armáda jižně od Damašku se zbytky Islámského státu v oblasti palestinského tábora Jarmúk. Už ovládla Kalamún a Dumajr, takže okolí metropole je skoro celé pod kontrolou vládních sil bez ohledu na podezření z použití chemických zbraní v Dúmě.
Západ už ani nepožaduje Asadův odchod, i když po raketovém útoku mluvil o nutnosti obnovit ženevské rozhovory. Jenže o osudu Sýrie rozhodují jiní hráči, kteří se už domluvili – Rusko, Írán a Turecko. Spojenectví je to podivné, během syrské krize Turecko sestřelilo ruský stíhací bombardér a podporovalo rebely bouřící se proti Asadovi, zatímco Írán mu od počátku poskytoval vojenskou i politickou podporu. Všem je však jasné, že lepší než nejistota, kterou by přinesly případné změny, je status quo.
Při rozpadu nebo i pouhých hlubších změnách směřujících k federalizaci Sýrie by se mohli opět zkonsolidovat sunnitští radikálové z Islámského státu a pokusit se opět obnovit chalífát. Využít by je však mohli i Kurdové, kteří usilují o samostatnost nejen v Sýrii, ale i v sousedních zemích, tedy v Iráku, Turecku a Íránu, což především napomohlo vytvoření oné na první pohled podivné koalice.
Západ se nechal v Sýrii odstavit na druhou kolej, protože málo chápal složitou realitu v zemi. Podporoval odpůrce Asadova režimu, jenže si zavčas neuvědomil, že mezi nimi začínají hrát prim sunnitští radikálové včetně Fronty an-Nusra napojené na Al-Káidu. Dlouho požadoval za každou cenu odchod Bašára Asada, aniž by mu došlo, že pro mnohé Syřany, zejména alávity, byl právě on garantem aspoň nějaké jistoty.
A svou podporu Kurdů nedokázal dotáhnout do konce, protože narážel na postoje Turecka, které považovalo Kurdy za větší nebezpečí než Islámský stát, neboť ten nehrozil odtržením části Turecka. Kurdové tak posloužili jako kanónenfutr pro úspěšný boj s Islámský státem, aniž by se dočkali vysněné odměny v podobě samostatnosti. Na území pod jejich kontrolou přitom jsou americké základny, přesto Trump už avizoval záměr stáhnout odtamtud americké vojáky, kteří je podporují. Pokud to udělá, ztratí Západ poslední páku v Sýrii.
Naopak Rusko jednalo vysoce pragmaticky. Našlo si jasného partnera v podobě Bašára Asada, protože vědělo, že právě on mu umožní ponechat si na syrském území základny. A taky dokázalo Asada přesvědčit, aby se po zajištění provincie Latákíja zaměřil prioritně na boj s teroristy z Islámského státu a Al-Káidy, což dalo ruskému zapojení punc relevantnosti. Moskva stála o potlačení teroristů, jichž se sama obávala, protože v řadách Islámského státu bojovalo i hodně radikálů z Kavkazu. Ale Asad pochopil, že je nutné napřed utnout hlavu hadovi a až pak řešit menší oblasti pod kontrolou radikálů u Damašku, i když by jistě raději napřed zajistil okolí hlavního města.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.
Stejně tak své šance využil Írán, i když Izrael už na jeho základny v Sýrii podnikl několik útoků, protože chápe že íránské základny tak blízko jeho území představují riziko. Zatím se však nezdá, že by si Spojené státy uvědomovaly, že Sýrie je kolbištěm, kde se rozhoduje o další budoucnosti Blízkého východu a rozsahu vlivu Teheránu, i když se Trump vehementně snaží vypovědět jadernou dohodu s Íránem, který vnímá jako hrozbu.