Článek
V případě, že by se hnutí ANO pokusilo získat důvěru Sněmovny nejen od KSČM, ale také od politické formace Tomia Okamury, ztratilo by punc možné alternativy pro liberální, prounijní a prozápadní části voličů, které současný pravicový střed z nějakého důvodu nevoní. A bylo by jedno, jestli by hnutí SPD hlasovalo nohama, tedy opustilo sál Poslanecké sněmovny, nebo by přímo pro vládu zvedlo ruku. Babiš by ho legitimizoval a sám na sobě cejch SPD nesl.
Andrej Babiš se doposud i přes všechny své problémy s trestním stíháním kvůli Čapímu hnízdu jeví jako v zahraniční politice jasně vyhraněný politik. Jeho pověst v zahraničí coby proevropského politika, aktivního v Bruselu, spojenecky vykazujícího ruské diplomaty a předávajícího ruského hackera do Spojených států by doznala značných trhlin a rychle by vzala za své.
Hnutí SPD totiž rádo bojuje proti migrantům, kteří nepřišli, i proti údajnému „diktátu Bruselu“. Nutno říci, že vliv Evropské unie se asi tak nejvíc projevuje v miliardách, které každoročně tečou do našeho rozpočtu. Jak moc fungování Evropské unie SPD chápe, doložil její poslanec Jiří Kobza, srdnatý bojovník proti kvótám, který coby člen evropského výboru veřejně prokázal, že neví, jak se v Evropské unii rozhoduje. Nebo jeho kolega bojovník proti Unii Radim Fiala, který sice kritizuje evropské dotace, ale sám je čerpá.
Andrej Babiš, jeho vláda i europoslanci by tedy asi zažívali v zahraničí perné chvíle. A nejen oni. Na domácí scéně odešel jako první ministr Pelikán, ministři Ťok, Šlechtová nebo Stropnický mají s SPD problém také. Je tedy možné nechat se podpořit komunisty a SPD, je to ostatně nejjednodušší cesta pro hnutí ANO.
Jenže za jakou cenu? Dát komunistům vliv na ministerstva spravedlnosti, zemědělství a zdravotnictví, což požaduje Vojtěch Filip. Od spolku Tomia Okamury si nechat pokazit doposud v podstatě dobré jméno v zahraničí.
Přesto tato varianta není nemožná. V části poslaneckého klubu ANO údajně panuje lidská uraženost. Prý nabídli „socanům“ dost a oni sprostě vycouvali, tak někteří chtějí jít nejjednodušší cestou podpory komunistů a SPD. Jenže tady pozor.
Pokud chce nějaká strana solidně vládnout, mít dobrou pověst u zahraničích spojenců a ještě není v zájmu vlastním i státu ochotná obětovat předsedu v čele vlády, musí prostě nabídnout solidním stranám vše, co je potřeba. To je úkol hnutí ANO. Úkol nynější opozice pak je rozpoznat chvíli, kdy je už jednání na hraně a nabízené ústupky na maximu.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Andrej Babiš možná teď opravdu lituje, že do politiky šel. Možná ho inspiruje George Orwell, podle kterého „nejrychlejší způsob, jak ukončit válku, je prohrát ji“. Možná by měl dát šanci jiným. A pokud ne, pokud nechce a chce se dál bít, měl by nástrahám nejjednodušší cesty vedoucí do pekel odolat. Protože každopádně pravdu nemá pan prezident, když Babišovi doporučuje bonmot Werichův: „Když tu není ta, kterou mám rád, mám rád tu, která tu je.“ Životní zkušenosti totiž říkají, že než bez té svých snů, to raději s žádnou. Partnerství z nouze se stejně musí zákonitě rozpadnout.