Článek
Cizím výrazem se tomu říká coming-out. Dobrovolné odhalení, čím člověk je. Pozítří a v sobotu máme sněmovní volby. Na poslední chvíli ze světa politiky přišlo coming-outů různé intenzity hned několik.
Nadvakrát se předvedl volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek. Jednak v rozhovoru pro HN připustil, že by Česko mohlo v blízké době začít připravovat přijetí eura. A to ve chvíli, kdy by země eurozóny začaly těsněji spolupracovat a měly vlastní rozpočet, což by státy bez eura vytlačilo na okraj EU. „V takový moment jsem připravený změnit názor. Tvrdím ale, že se to na 80 procent nestane,“ prohlásil Zaorálek.
On je to tedy coming-out jenom dvacetiprocentní, ale i tak pozoruhodný. Zaorálka ani ČR, která na rozdíl například od Slovenska v této věci jen alibisticky přešlapuje, se totiž nikdo z aktérů změny, o které mluví, ptát nebude a postaví je před hotovou věc. Jen už možná Zaorálek ani soc. dem. o tom u nás rozhodovat nebudou. Ale je fajn, že jejich volební lídr odhalil, jak o věci smýšlí. To se předtím s jistotou nevědělo.
Druhou fází Zaorálkova coming-outu bylo náhlé vzplanutí, jehož následkem se stal apel na vyhození Babišových lidí z ministerstva financí zde. Vida, jak mohou někomu pár dnů před volbami nečekaně spadnout klapky z očí, když si je předtím každé ráno před jednáním společné vlády pečlivě nasazoval! Vzhledem k tomu, že by s Babišovými lidmi šel i do vlády další, nesměl by ty klapky někam zašantročit, bude je potřebovat.
Dalším, kdo si roztrhal bílou košili na prsou a nastavil hruď nejistotě, je Pavel Telička zde. „Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lukáš 15:7). Mimo biblický přístup lze vyjádřit lítost, že Teličkovi pobyt vedle sluje hříšníků trval tak dlouho a že pokání je mírně obezličkové – nikoho nejmenuje.
Z trojice politiků s coming-outy je nejméně známý Kamil Jan Svoboda z Libereckého kraje zde. Osobně ho hodnotím jako toho, který je také nejodvážnější. Jednak se neskrýval za žádné „co by, kdyby“, ale rovnou řekl jednoznačný názor. A jednak neváhal jít v obhajobě své pozice proti straně, za kterou měl kandidovat z volitelného místa. Ztratila však jeho důvěru z důvodu, který vysvětlil nadmíru srozumitelně.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Je dobře, že aspoň někdo z politiků se odhodlal sdělit, jak doopravdy uvažuje. Jenže s tím načasováním to vypadá jako honění bycha za pět dvanáct.