Článek
Mladá žena, která sděluje, že jí lékaři předepsali masáže a ona ve skutečnosti měla rakovinu a už se nevyléčí. Navíc byla v jejím městě nemocnice zrušena a za doktorem by musela dojíždět pět hodin.
Lidé žijící přes třicet let v něčem, co připomíná trosky po bombardování. Horká voda, suché zdi, topení, to jsou nesplnitelná přání. Venku je v zimě minus 50 stupňů. Maminka od dětí říká na kameru: „Největší hrůzu máme z toho, že na nás spadne strop.“ Záběr potvrzuje, že se to stát může. „Kdyby spadl na mě, nevadí. Ale co když se zřítí na děti?! Přišla komise, zhodnotila, že se v tom žít nesmí. A naplánovala stěhování za víc než deset let. Prý máme vydržet. Jak?“
Kluk asi desetiletý si stěžuje, že nemůže dýchat kvůli uhelnému prachu, který všude poletuje. Učitelka sděluje na kameru, že z jejího mizerného platu se vyžít nedá. Paní se třemi dětmi, kterou úřady nechaly bydlet ve vyplaveném baráku a chtějí po ní tisíc a jeden papír, aby vůbec zvážily nějakou pomoc. Mladík, který ukazuje v přímém přenosu rozbitou silnici ve velkém městě a ptá se, jak je to vůbec možné. Lze pokračovat.
Všichni tito lidé končí své vstupy stereotypně: Pomozte! Jste jediná naděje! Vraťte to, jak to bylo předtím! Člověk, který prý jediný může něco napravit, sedí uprostřed obrovského sálu před kamerami a něco říká. Jmenuje se Vladimir Putin a toto všechno bylo dnes k vidění během jeho čtyřhodinové televizní Přímé linky.
Co tedy napravil ten jediný, který to tam už osmnáctým rokem řídí jako rodinnou firmu?
Smrtelně nemocné ženě řekl, že jeho táta měl stejné potíže, ale na rakovinu neumřel. A že na to koukne. Za paní, na kterou může spadnout strop, brzy přijede osobně, aby si popovídali. Koukne taky na uhelný prach a kluk má podat zprávu, jestli je líp. Učitelce řekl, že ji nechápe, peníze na mzdy učitelů přece z Moskvy odešly. Paní ve vyplaveném baráku pověděl, že mu její situace nejde do hlavy, protože peníze byly poslány. „Gubernátore, jmenovče, Vladimire Vladimiroviči, kde jsou peníze? Však on za vámi přijde.“
Všeobecná únava, nevíra v to, že bude líp, a tvrdé potlačování jakýchkoli protestů proti tomuto stavu, to je dnešní Rusko. Téměř dvě desetiletí po zavedení rodinného řízení à la Sicílie.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
U nás světlé zítřky ve smyslu ruského dneška hodlají nevědomky umožnit lidé, kteří chtějí volit Andreje Babiše. Rusko je pro ně daleké a nesrozumitelné. Vždyť bude líp.