Článek
Minulou sobotu zvolili lidovci na sjezdu předsedu drtivou většinou. Z 270 platných hlasů dostal Pavel Bělobrádek 227. Jiří Čunek jen 43, ale i přes tento výsledek nesmí být přehlédnut. Musí se ale poslechnout jeho projev, i když je delší, než bývá zvykem. ZDE
Jiří Čunek je upřímný. Upřímný jinak než zní posměšný výklad, který se k tomuto slovu váže a vzešel z marketingu ČSSD za Stanislava Grosse. Čunek hlásá politickou nekorektnost a hned ji v praxi naplňuje. Na rovinu nám říká, jaký chce mít svět a co by pro to udělal. Je to svět bez kompromisů, se silným vůdcem v čele, bez zbytečné vzdělanosti, která v řadě ohledů pouze překáží.
Je to svět, kde nejvyšší šéf osobně projíždí silnicemi na území, jehož je pánem a správcem, a osobně zkoumá, proč je na tom kterém úseku rychlost, která tam je. A když zjistí, že jde o šlendrián lidí, které je třeba pořád hlídat, kontrolovat, vychovávat a trestat, okamžitě zajistí nápravu stavu, který musel způsobit nějaký neschopný podšéf. A vidí, že je to dobré.
Čunek je mluvčí velkého množství lidí. Že zrovna neuspěl mezi delegáty lidoveckého sjezdu, není definitivní. Musí promlouvat ze srdce spoluobčanům, jimž se nelíbí rychlost a směr, kterým se ubírá svět kolem nich. Mají pocit, že není pro ně, ale pro ty vzdělanější, pro ty z větších měst, natož z Prahy, pro ty bakaláře, kteří neumí s krumpáčem, jak říká Čunek. A jejich chmurné pocity jsou upřímné.
Svět se skutečně opět dostal na křižovatku. Může jít dál cestou vývoje technologií a zajistit si nevídané věci v denním životě. Ale takový svět by byl především pro ty vzdělanější. Co s jinými? Hledají se způsoby, ale nikdo neví.
Už to tu bylo ve 20. století. Zvítězilo couvání do starých dobrých časů. Krev a půda. Jeden národ, jeden vůdce. Když slyším slovo kultura, odjišťuji svůj browning. Oprosťme se od chiméry zvané svědomí. Řev davů zbavovaných frustrace.
Čunek ale na sjezdu zkrachoval a ve Zlínském kraji jiný politický systém vybuduje stěží. Proč tedy tolik pozornosti? Za prvé proto, že tento typ tady byl, je a bude. Za druhé proto, že je přítelem jiného, dosud úspěšného muže, který propaguje podobné teze, jen s menší otevřeností.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.