KOMENTÁŘ: Když něco umře a nic se nenarodí - Václav Klaus ml.

Slabí a příliš drazí umírají, jejich místo zaujmou jiní. Někteří rychle rostou, stanou se velkými. Pokud je tedy normální stav a funguje kapitalismus (na tohle slovo hodně lidí vidí rudě, ale je to ekonomický systém, který přinesl lidstvu největší bohatství v dějinách).

Největším nepřítelem kapitalismu jsou vlády, lobbisté, kartely atd.

Jak trefně řekl kdysi můj milovaný americký prezident Ronald Reagan, „vládní politika k hospodářství se dá shrnout následovně. Pokud se to hýbe, zdaňme to. Pokud se to stále hýbe, regulujme to. Pokud se to už nehýbe, dotujme to“.

Tak dnes k těm regulacím a buzeracím.

Bohatství země vzniká z iniciativy svobodných lidí, kteří při tom sledují vlastní zájem (zbohatnout), ale spolu s nimi bohatne i celá společnost. Z každé transakce. Třeba když si u pekaře koupíte chleba za třicet korun. Vy si ceníte toho chleba více než třiceti korun (máte hlad nebo chuť) – obchod je pro vás výhodný. Pekař si cení více vašich třiceti korun než chleba, protože jich vyrobil stovky (třeba po desetikoruně za kus) a prodat je chce. Oba jste zbohatli. Jinak by se žádný obchod na světě nikdy neuskutečnil.

Když malý pekař utýraný regulacemi a kontrolami zavře – společnost trochu zchudne.

Někdy máte rád chleba z malé pekárny (já třeba ten z Borové), někdy se někdo iniciativní trefí do vašich přání ještě víc.

K smrti nesnáším nakupování ve velkých „hytlermarketech“. Nejprve jedu autem někam pět kilometrů, vidím tu obrovskou krabici s neonovými reklamami a hned jsem „out of comfort“. Mraky lidí a aut, nikdo nevypadá dvakrát šťastně nebo sympaticky, pojíždíte a hledáte místo na parkování. Pak jdete (nezapomenout na minci) pro vozejk, ze kterého vyhazujete sedm olezlých papírů a letáků. Dovnitř. Bacha, aby vám nešlohli šrajtofli, a můžete nakupovat. Jezdím jako idiot mezi desítkami regálů a hledám droždí nebo tak něco. Je 17 regálů dozadu, kdežto kečup 12 regálů dopředu. U zeleniny a masa se to štosuje. Pak vyčkat u kasy, všechno vyndat na pás, zaplatit „tysic“, pak zase vše z pásu do tašek ve vozejku, nandat do auta, jet domů, vynosit nahoru. Dvě hodiny temna…

Když tu náhle … před pár lety … Rohlík. Firma, která mi asi četla myšlenky a za pár pětek vám to vše doveze až domů ke dveřím od bytu. Zbohatne Rohlík a já mnohem víc (napíšu za ty dvě hodiny třeba tenhle článek nebo jedu na kolo).

Firmě minulý týden zatkla policie všechny zaměstnance (jako by mohli za to, že „všichni“ Češi studují genderovou kulturologii na VŠ, nikdo nechce pracovat ve skladu, a dovážejí zaměstnance přes agenturu z Polska) a žena nemohla ten den objednat. Další den byla objednávka lehce pomotaná. Trochu jsme všichni zchudli, i stát. Až je doregulují a dobuzerují úplně – zchudneme všichni více.

Pak jsme s kolegou v práci ještě sázeli přes internet. Každý pátek po obědě na hokejovou ligu – já deset korun, on deset. A sedm zápasů, ať hodně vyhrajeme smajlík. Asi, jak když si babička vsadí za 36 Kč Sportku. Ale měli jsme zábavu, kdo líp tipoval a tak.

Občas jsme vsadili stovku, když bylo mistrovství světa nebo tak něco. Vyhrával jsem na sjezdovém lyžování, tam jsou bookmakeři slabší, ale jinak logicky – je to nastavené tak, že tam zhruba 15 % ze sázky v průměru necháte (je to matika). Pár tisícovek jsem tam za ta léta v součtu nechal, ale to třeba i v kině nebo za lístky na rockové koncerty. Zábava.

Ale k pointě. Účet u Fortuny pořád mám, dlouho jsem nic nesázel a sedíme v sobotu s mladším synem a chceme vsadit na hokejovou a fotbalovou ligu. Kurz dobrý, klik. A „nejde vsadit – doplňte si registraci“. Co?  Patrně nějaká nová regulace „hazardu“. Chce to po mně rodné číslo a místo narození a další debiloviny. To si strčte za klobouk.

Dnes si účet zruším, vyberu si 134  Kč, co mi tam zbylo, a nazdar.

Zase zchudne Fortuna, zase zchudnu já (radost byla větší než těch pár korun), zchudl stát na daních. Jasně jen trošičku. Ale něco umřelo a nenarodilo se nic.

O tom, jak se nic nenarodí a proč – napíšu příště.