Článek
Vždyť také máloco dokáže člověka vybičovat více, než strach o vlastní živobytí. V případě politiků to platí dvojnásob. Pro pokračování jejich dráhy je ale musí voliči zvolit. I proto možná prokázali flexibilitu a schopnost pružně se přizpůsobit požadavkům úsvitu nové doby globalizované společnosti.
Jednou z jejích charakteristik je všeobecná dostupnost zpráv, teorií a aktualit, které na všechny lidské smysly doslova srší ze všech stran. A problémem epochy není nedostatek informací, ale jejich přebytek. V každodenním dění je obtížné se orientovat i pro člověka, který je v disciplíně trénován a má dostatek času i kritického rozumu.
Není se tedy co divit, že jak u kampaně Donalda Trumpa, tak u tažení stoupenců odchodu Spojeného království z Evropské unie můžeme nalézt několik zásadních společných věcí. Za prvé sliby čehokoliv, kdykoliv a na počkání. Za druhé cit a ochotu vyjadřovat to, co chtějí lidé slyšet, bez ohledu na proveditelnost nebo přístojnost. A za třetí bezskrupulózní metody ohlupování voličů v podobě různých dezinformací, směsice pravd, polopravd a někdy i vyložených lží.
Výsledkem je rozpačitá britská veřejnost, která zjistila, že slibované miliony liber do zdravotnictví nepřitečou. A že slova o Unii, která potřebuje Velkou Británii více než ona ji, se zatím nenaplnily. Ani s tím odchodem východoevropských migrantů to není nijak slavné. Navíc část hrdinů tažení proti EU zmizela jako pára nad hrncem. A těch pár co zbylo, se už dávno hrdinně nebije jako v kampani, ale snaží se „přátele na kontinentě“ uklidňovat.
I ten legendární bílý zchudlý volič z amerického středozápadu se musí divit. Donald Trump sice v kampani přijel a řekl, že je to opravdu smutné, jak jsou továrny zavřené. A slíbil boj s ošklivým establishmentem, který za to může. A nyní jeho volič v přímém přenosu sleduje, jak se vládní místa dělí z části mezi bankéře z Goldman Sachs a vojensko-průmyslový komplex. Zbytek připadá na jiné miliardáře a ostřílené politiky, kteří už svou šanci měli. Nic nového pod sluncem, ne minulý, ale předminulý establishment se vrací.
Při vědomí výše zmíněného stojí kontinentální politické elity před otázkou, jak zabránit jiným elitám dostat se na jejich místa za pomoci dávání falešné naděje lidu. Část to zkouší takříkajíc potrumpovsku a brexitářsku - jako například pánové Robert Fico a Viktor Orbán. Jiná část se rozhodla, že dá alternativu voličům, kteří i v přemíře informací vidí prazvláštní vývoj v USA a Velké Británii.
Tak například ve Francii vystoupil pravicový kandidát Francois Fillon s jasně konzervativním, pravicovým programem, kterému nechybí ani příslib tvrdého šetření a bolestných reforem. Protikandidát socialistů Manuel Valls vyrukoval s ochranou sociálního státu. Oba se dušují, že jsou pro členství v Evropské unii a Marine le Penové klesají preference. A její strana váhá a hádá se, zdali se přiklonit k receptům pravice nebo levice.
I v Německu se politické strany probraly z letargie časů blahobytu a míru. Angela Merkelová konzervativně doprava, levice zase doleva. Tak to má být, to je souboj ekonomických receptů. V tomto ohledu je radostným uklidněním také vývoj v České republice. Po tahu sociálních demokratů Bohuslava Sobotky navrhnout vyšší zdanění bohatých a nižší chudších se i ostatní strany musí profilovat stále více. Včetně hnutí ANO, které podle svého předsedy zvyšování daní právnických osob odmítá. Jestli recepty proti politice založené na slibech vzdálených realitě uspějí, se dozvíme už velmi brzy.