KOMENTÁŘ: Kdo hájí občanské svobody a čí? - Václav Klaus ml.

Somálská studentka uprchla (údajně) ze země, kde jí hrozilo týrání a vše možné, byla snad násilím nucena k nějakému manželství (padlo u soudu). Tak tahle dívka se dostane do bezpečné České republiky, my daňoví poplatníci ji živíme a jeden z jejích prvních kroků je, že žaluje naši veřejnou instituci – školu.

Roli ombudsmanky (zástupce státního teroru), nátlakových migračních organizací a oběti (průměrné, ničím nevyčnívající paní ředitelky z Vršovic)  jsem popsal na Novinkách již v červnu. Koneckonců teď v listopadu před soudní budovou pobíhala snacha paní Šabatové zahalená do šátku a s některými médii v patách se snažila vyprovokovat nějakého „národoveckého“ dědečka, co se přijel na soud podívat. Tohle vše koneckonců proběhlo i velkými médii, ale stejně bych se u tohoto momentu zastavil, protože o tohle přesně jde. Vykreslit situaci jako „obhájci lidských práv vs. trochu popletení, trochu nemoderní a trochu zlí lidé, kteří nechápou pokrok nebo z toho vytloukají politický kapitál“.

Ale z hlediska lidských práv je celá věc úplně jinak. Je totiž základní rozpor mezi náboženskou svobodou, tedy právem svobodně něčemu věřit, a právem praktikovat svou víru různými činnostmi. To jsou dvě různé věci. U praktikování nějaké víry jde o činnosti, kde může docházet ke střetům s právy jiných osob či institucí.

Neboli každý může věřit a být přesvědčen, o čem chce. Za tuto svou víru nesmí být diskriminován. Například ředitel školy nemůže nepřijmout ke studiu uchazeče jen proto, že se dozví, že dotyčný je například jehovista nebo židovského vyznání nebo cokoli podobného.

To ovšem rozhodně neznamená, že každý má právo vykonávat libovolné činnosti s jeho vírou ve větší či menší přímé souvislosti.

Například zmíněný jehovista nemá žádné právo postávat ve školní budově s časopisem Strážní věž a škola má plné právo mu tuto činnost zakázat, přestože aktivní misijní činnost patří k základní povinnosti každého jehovisty a má tedy přímou souvislost s jeho vírou.

Podobně nikdo nemůže diskriminovat nějakou studentku jen proto, že je třeba muslimského vyznání. To ale nikterak neznamená, že z toho vzniká její právo nosit oblečení, které je v rozporu se školním řádem. Že z toho vzniká právo se pětkrát denně modlit, když je zrovna písemka z matematiky. Že má škola povinnost zajistit ženského učitele. Že z toho vzniká právo, že školní jídelna musí uvařit oběd bez vepřového masa. Že z toho vzniká právo o ramadánu nechodit do školy a nemít neomluvené absence. A tak všelijak podobně.

Nejsou jenom svobody a „svobody“ všech možných minorit. Existují i práva a svobody škol a svobody ředitelů. Třeba právo věřit tomu, že všichni žáci (studenti) si musí být rovni; že ve školách má rozhodovat jen prospěch a chování žáka; že do škol nepatří politika ani náboženství; že školy jsou o vzdělávání, ne o naplňování komunitních a socializačních utopií.

Hájím právo na svobodu této jejich víry.