KOMENTÁŘ: Facebook, moderní školství, svazáci a léto – Václav Klaus ml.

Kromě toho, že to žere čas a má to bezesporu svou „návykovou“ složku, vyvstává otázka, jestli to slouží k něčemu smysluplnému. Konzervativní lidé řeknou, že ne. Že lidi musíte potkávat fyzicky, že tohle je jen náhražka. A přidají vtip, že den po konci Facebooku budou lidi běhat po ulicích, ukazovat kolemjdoucím fotky svého včerejšího jídla a žádat je, aby označili, že se jim „to líbí“. Že největší úspěch tam mají úplné kraviny.

Budou mít zčásti pravdu. Můj nejúspěšnější post za uplynulých 14 dní byla fotka, jak mi manželka složila trička a kalhoty do skříňky.

Na druhou stranu uvidíte spolužáky, co jste 20 let neviděli a ztratili na ně kontakt. Lidi podobných názorů či zájmů se dokážou sdružit neskutečně efektivně. Často pak ty lidi potkám i reálně.

Sociální sítě jsou taky zajímavou sociologickou sondou.

Patřím k těm, co věří, že lidi jsou v jádru dobří. Tedy velká většina. Týká se to i těch virtuálních sociálních sítí. Nejde si ale nevšimnout poměrně početné skupiny mladých lidí, vesměs jalového vysokoškolského vzdělání, které spojuje značná agresivita, povýšenost a nihilismus. Paradoxně nejsou, jak by člověk u mládeže čekal, v opozici proti vládě, proti Evropské unii a tomu, co určuje jejich životy.

Právě naopak. To je divný.

Za mého mládí to byli svazáci, kteří schůzovali a upozorňovali se na schůzi na nekalé volnomyšlenkářské živly ve svém okolí a pak jim to psali do posudku. Ale v osmdesátých letech už jich bylo „zanícených“ málo. Teď je jich víc.

Myslím, že je to zčásti vina škol a jejich ideologického působení.

Vše vychází mimo jiné z těchto pomatených principů:

– Vzdělanost není měřena schopností důsledně konfrontovat vlastní i cizí teze se skutečností a tvrzení dokládat důkazy. Místo toho se mele o „kritickém myšlení“ (jako by normální myšlení mohlo být nekritické nebo co), kde jde v první řadě o nekonvenčnost a zdánlivou nekonformitu.

– Vzdělanost není měřena schopností důsledně konfrontovat vlastní i cizí teze se skutečností a tvrzení dokládat důkazy. Místo toho se mele o „kritickém myšlení“ (jako by normální myšlení mohlo být nekritické nebo co), kde jde v první řadě o nekonvenčnost a zdánlivou nekonformitu. – Největším úspěchem učitele je skutečnost, že student má tzv. „vlastní názor“, kterým je následně ochoten konfrontovat autority. Je podružné, zda daný názor vznikl na základě nějakých znalostí a vědomostí.

– Kvalitu učitele by neměl posuzovat ředitel školy na základě měřitelné kvality poskytnutého vzdělání, ale student v průběhu studia. Středoškolský student je rovnocenný partner, a tak zcela jistě nebude nejlépe hodnotit ty učitele, kteří mají nejmenší nároky.

No nic, je léto. Nechci psát moc „vědátorsky“.

Tak k tomu druhému bodu přidám vtip. Vtip z facebooku:

Co dělat v moderní škole, když student tvrdí, že krokodýl je ryba?

Pochopitelně to není chyba, to tak bylo dříve. Dnes jde především o žákův osobitý vlastní názor, který má právo zastávat. Což je třeba bezvýhradně respektovat. Na učiteli je, aby nezranil žákovu křehkou osobnost, nenarušil jeho sebevědomí nebo neohrozil jeho schopnost k získávání celoživotních vzdělávacích kompetencí. Musí proto vytvořit vstřícnou kreativně edukační atmosféru a pro dané tvrzení najít vhodnou interpretaci.

Například: „Správně, Pepo, krokodýl vskutku patří mezi ryby, patří také ale i mezi obojživelníky. I mezi tropický hmyz, zkrátka mezi všechny obyvatele řek a jezer. Patří mezi ně, protože spolu s nimi tvoří jednu velkou šťastnou rodinu, které se říká ekosystém. Ale jinak je to plaz, ty debile.“