Článek
Napsal omluvný dopis ruskému prezidentu Putinovi a „vyjádřil lítost“ nad osudem posádky ruského bombardéru Suchoj Su-24. Sestřelila ho 24. listopadu turecká stíhačka F-16, když nakrátko vnikl do tureckého vzdušného prostoru.
Pilota Olega Peškova, který se katapultoval, rozstříleli ve vzduchu syrští povstalci podporovaní Tureckem. Byl to dokonalý obrat o 180 stupňů. Ještě loni Erdogan halasně hlásal, že by se mělo omluvit Rusko.
Jenomže Rusko uvalilo tvrdé sankce, zrušilo chystanou výstavbu plynovodu i další projekty a hlavně jeho turisté přestali do Turecka jezdit, takže hotely zely prázdnotou.
Turecký ministr zahraničí dokonce po schůzce s Lavrovem hovořil o nutnosti Ankary a Moskvy spolupracovat na politickém řešení syrské krize. Rusko přitom podporuje syrského prezidenta Bašára Asada, zatímco Turecko syrskou opozici, která jednání podmiňuje Asadovým odchodem.
To však není jediný obrat. Turecko také normalizovalo vztahy s Izraelem, které v roce 2010 notně pošramotil izraelský zásah proti konvoji lodí s pomocí pro pásmo Gazy, který se pokusil prorazit blokádu. Při zásahu zahynulo deset tureckých aktivistů a Turecko žádalo omluvu. Té se nakonec dočkalo stejně jako odškodného.
Po obnovení izraelsko-tureckých vztahů se ale Erdogan pustil do humanitární organizace IHH, která pomoc vezla. Najednou mu vadilo, že se neobrátila na tureckou vládu, i když ji ještě v roce 2014 oceňoval, že dodává léky a jídlo dětem v Gaze a její příslušníci přitom riskují životy, za což jsou jí „nevinní a chudí na celém světě vděčni“.
Je dobře, že si Erdogan uvědomil realitu a přestal se chovat, jako by Turecko byla Osmanská říše, před kterou se třásl svět. Došlo mu, že ve dnešním světě plném konfliktů je nutné hledat kompromisy.
Ovšem prudký obrat, jakkoli může zlomyslně hřát u srdce, ukazuje, jak Erdogan jedná. Nikde není vyloučeno, že se zase neotočí jako na obrtlíku, což by mohlo být nepříjemné pro Evropu, která s ním uzavřela dohodu o migraci, byť nyní není turecký autokrat v pozici, že by si to mohl dovolit.
Potěšující je také, že cílené ekonomické sankce fungují a dokážou politiky přivést ke změně kurzu, byť je méně radostné, že se to podařilo zrovna Moskvě. Třeba ale zafungují i sankce uvalené na Rusko.
Naznačená změna v přístupu k Sýrii ukazuje, že si Turecko uvědomuje, že islámský terorismus je příliš velkou hrozbou, se kterou si nelze zahrávat a doufat, že to přinese zisk. Atentát z Istanbulu opět prokázal, že islámští radikálové neznají bratra – když někdo nejedná podle jejich představ, tvrdě na něj zaútočí.
Otázkou ale je, zda Turecku dojde, že si v takovém konfliktu nemůže dovolit vést válku na dvou frontách a tříštit síly mezi boj s islámskými radikály a s kurdskými separatisty. Jak ukazují letošní krvavé atentáty, o které se svorně dělí Islámský stát a Svobodní sokoli Kurdistánu, honit dva zajíce najednou se nemusí vyplatit.
Možná však i to Erdogan ví, a proto nyní zvažuje v syrské otázce spolupráci s Ruskem. Sýrie i Turecko už vidí, že nepřítelem je Islámský stát. Ani Damašek, ani Ankara si přitom nepřejí vznik samostatného Kurdistánu na území Sýrie. Takto by se mohlo podařit Ankaře zabít dvě mouchy jednou ranou.
Alex Švamberk
Novinář, spisovatel, hudebník, skladatel a performer, absolvent Strojní fakulty ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako zahraniční redaktor serveru Novinky.cz. Specializuje se na válečné konflikty a oblasti Korejského poloostrova, Balkánu, ale i na Ukrajinu a Jižní Afriku. Dlouhá léta působil v médiích jako hudební recenzent, i nyní připravuje rozhovory se zahraničními umělci a píše kritiky na soudobou hudbu a nahrávky okrajových žánrů, jako je hard core, industriál a noise.