Očima Saši Mitrofanova: Kdo vzývá „malé lidi“, jen si chystá obsluhu

Nigel Farage si určitě myslel, že má svých hvězdných pět minut, když včera v Evropském parlamentu urážel kdekoho z oponentů. Vždyť vyhrál referendum o odchodu Británie z EU. Slovní facky protivníkům mě ale nezaujaly tolik jako věta z jeho projevu, podle které už dlouho určuji jistý typ lidí. Nejenom v politice.

Šéf britských euroskeptiků totiž oznámil, že brexit bylo „vítězství nad velkou politikou“, kterou měli podle něj odmítnout „malí, obyčejní lidé“. Tuto mantru slýchávám celý život.

Hodně dlouho to hlásali vládnoucí komunisté, kteří na tom postavili svou ideologii. Že malí, obyčejní lidé jsou ve skutečnosti solí země a oni, avantgarda malých lidí, jim pouze slouží, aby těm lidičkám bylo líp. A bylo skvěle! Až tak výtečně, že se režim nakonec zhroutil, protože se v jiném systému žilo nesrovnatelně lépe a malí, obyčejní lidé to chtěli taky tak.

Pak s mazáním medu kolem úst „obyčejných lidí“ přišel Václav Klaus a později – trvá to dodnes – Miloš Zeman. Oba muži svým založením ani malí, ani obyčejní rozhodně nejsou ani nikdy nebyli. Bylo-li zapotřebí, obešel se Klaus bez těchto lidiček, když rozděloval Československo. Se Zemanem pak všem malým a obyčejným členům i příznivcům svých stran pouze oznámili, že uzavřeli opoziční smlouvu. Jak říkal Hamlet (byl jeden čas ve funkci dánského prince): „Slova, slova, slova.“

„Malý člověk“ je zvláštní označení. Dobrovolně ho může přijmout jenom osoba, která se cítí tak zoufale bezvýznamná, že musí spoléhat na velkého vůdce. Pro lidi, kteří chtějí prožít život samostatně, jde o urážku. Nikdo nemusí být malý ani obyčejný, protože má šanci něco umět tak dobře, že si zaslouží uznání. Na sociálním postavení tady vůbec nezáleží. Znám řemeslníky s jasným rozumem a vlastní důstojností a přelétavé vysokoškoláky, kteří žijí s nasliněným prstem ve vzduchu.

Přitom nás nejspíše čeká vývoj, v němž bychom měli mít zájem na co nejmenším počtu „malých lidí“ v národní společnosti. Akademik Ruské akademie věd Alexandr Kulešov, který si nedávno hořce postěžoval, že jeho země je ve vzdělání, vědě a výzkumu na úrovni roku 1929, nastínil vizi, která se před mnoha lety objevila v knihách bratří Strugackých a později Vasilije Aksjonova. Jenže on to nemyslí jako beletrii, ale jako realitu.

„Svět se strašlivou rychlostí rozpadá na dvě části. Na jednu stranu letí ‚intoši‘, na druhou ti, jejichž jedinou funkcí bude sloužit jako obsluha. Území, na němž se dokážou udržet lidé průměrní, se nemilosrdně smršťuje.“ Zde.