KOMENTÁŘ: Británie odchází, EU se nezhroutí, ale význam ztratí – Alex Švamberk

Odchod Británie znamená prolomení tabu, dosud se EU jen rozšiřovala, a nyní se z ní dá i odejít. To je psychologicky silný moment, který EU oslabuje navenek i uvnitř.  Image ambiciózního projektu, který měl na válkami zmítaném kontinentu zajistit mír na základě vzájemné spolupráce, je fuč. EU se změnila v další konglomerát zemí, který skvěle funguje do té doby, dokud mají všichni členové shodné zájmy.

Že odchází právě Británie, není tak překvapivé. Britové se vždy vymezovali vůči kontinentální Evropě v přetrvávajícím duchu politiky 19. století splendid isolation, kdy se do dění za kanálem La Manche nevměšovali. I když Velká Británie už dávno nevládne mořím, pořád tu přetrvávají pocity z dob, kdy byla jedinou světovou velmocí, a nemá moc chuti se podřizovat. Už v roce 1975 Britové hlasovali v referendu o vystoupení z Evropského společenství, protože se jim nelíbila přílišná integrace i jejich příspěvky do společné kasy stejně jako nutnost zrušit některé výhodné smlouvy s dalšími zeměmi. Tehdy ale zůstala.

Odchod je složitější pro Brity, i když libra nemusí oslabit o 15, nebo dokonce 30 procent, jak se uvádělo, odchod z EU se nijak netýká hospodářských smluv, Británie stále zůstává členem Evropského hospodářského prostoru. Trhy jsou beztak nervózní, takže pokles přijít může a libra je ohroženější, varovný je případ roku 1992, kdy ji –pravda za jiné situace vázaného kurzu – potopila spekulace investorů v čele s Goergem Sorosem.

Riziko představují i separatističtí Skotové, kteří se mohou opět pokusit odtrhnout na základě toho, že oni EU opustit nechtěli. Skotská premiérka Nicola Sturgeonová je na to dost ambiciózní. Británii také oslabuje, že výsledek referenda byl přece jen docela těsný, takže společnost je rozdělená.

Velkou ranou je však odchod Spojeného království pro EU, i když opět ne ekonomicky a ani ne bezpečnostně, protože evropskou bezpečnost nadále garantuje NATO, jehož členem Británie zůstala. Z EU neodešla nějaká postkomunistická východoevropská země nebo marginální balkánský stát, ale bývalá velmoc, která patří do výlučného klubu jaderných mocností, stálý člen Rady bezpečnosti OSN atd. To snižuje váhu Unie a ukazuje, jak velké v ní byly rozpory.

Vnitřní neshody umocněné nepříliš jasnou strukturou Unie mohou mnohé země mimo EU vést k tomu, že budou raději jednat s klíčovými členskými státy než s nepružným a rozhádaným kolosem. Mnozí si uvědomí, že důležitější než Brusel jsou Berlín a Paříž, tak proč nejednat přímo s nimi, když stejně záleží na jejich rozhodnutí, což může vést k marginalizaci Unie. A to je ten lepší případ. Horší je, když někdo začne zvenčí poštvávat jednotlivé členské země proti sobě nebo proti onomu nenáviděnému Bruselu.

Nelze zapomínat, že Rusko – jak ukázal Krym a Sýrie – využije každé možnosti, která by mu mohla něco přinést. A odešel člen, který byl k Rusku nejpodezřívavější. Přinejmenším by se Moskvě moc hodilo takové zrušení sankcí, nemluvě o tom, že se oslabená EU zmítaná vlastními problémy bude ještě méně starat o dění na východě Ukrajiny nebo v Podněstří. A nyní by se mohla pokusit posílit své pozice na východě Evropy, který musela opustit po rozpadu SSSR a vydávat za toho pravého garanta stability.

Pominout nelze ani Čínu a její ekonomické a geopolitické zájmy. S oslabenou EU bude mít pocit, že si může o malinko více dovolit, i když ji drží na uzdě hlavně Spojené státy.

Po odchodu Británie může Brusel čelit dalším odstředivým tendencím, byť třeba jen k prosazení vlastních zájmů, protože se ukázalo, že Unii opustit lze, takže tato karta je hratelná. V řadě členských zemí působí euroskeptické a protiunijní strany, které budou chtít situace využít a něco si vydupat. V jejich volebním programu se záhy jistě ukáže jako jeden z klíčových bodů slib referenda o vystoupení, který jim může získat další voliče. A nemusí to být jen plané hrozby. Nikdo nemůže tušit, jak by postupovali v případě vítězství svobodní v Rakousku, Marine Le Penová ve Francii nebo Beppe Grillo v Itálii.

Projekt Unie tak bude čelit dalším velkým výzvám a bude hodně záležet, jak zareaguje. Pokud se tvrdé jádro Unie okolo osy Paříž–Berlín nebo samotný Berlín zabetonuje a ještě přitvrdí, může rozpad pokračovat. Je potřeba si uvědomit, že tendence sjednocování a osamostatňování přicházejí v cyklech. Země, které se budou cítit odstrčené nebo jejichž požadavky nebudou akceptovány, mohou mít chuť následovat Británii. Z Unie by tak zbylo jen malé jádro, sice konzistentní, ale bez celoevropského vlivu, což by otevřelo dveře Rusku.