Článek
Rozpadat se jistě může začít schengenský prostor. K omezením volného pohybu osob v tomto prostoru už dochází, kupříkladu v podobě hraničních kontrol v Rakousku či ze strany Dánska. Ale tyto kontroly, namířené na migranty, neznamenají nezbytně konec Schengenu, i když mohou být při těchto kontrolách zastavováni na hranicích namátkově i lidé s pasy schengenských zemí.
Ale ani kdyby se Schengen opravdu zhroutil úplně, nemusel by být výsledkem automaticky jakýsi dominový efekt, který by vedl k rozložení dalších pilířů evropského integračního projektu. Je sice pochopitelné, že čeští politici, včetně premiéra, před takovým dominovým efektem varují, protože pád Schengenu by měl vážné důsledky pro malou otevřenou ekonomiku, jakou je ta česká. Přesto by ani oni neměli vypouštět slova o rozkladu EU, zahájeném rozpadem Schengenu, s takovou lehkostí.
EU je velmi komplexní mechanismus. Členské země jsou dnes provázány na mnoha úrovních - od volného pohybu osob přes volný pohyb zboží a peněz až po volný pohyb pracovních sil. Jsou také spojeny složitým evropským právem, společnými principy, atd.
EU existovala před schengenským prostorem, a jakkoliv by měl rozpad Schengenu symbolické i praktické dopady, vůbec nemusí znamenat začátek rozpadu EU jako takové. Koneckonců Velká Británie nikdy nebyla členem Schengenu, ale členem EU pořád ještě je.
Rozplést všechny vazby, které dnes v rámci EU spojují členské země, by byl monumentální úkol. Rozdělení Československa bylo ve srovnání s tím dětskou hrou. I proto je poněkud scestné mluvit o nějakém „automatickém“ rozpadu EU, pokud se kupříkladu obnoví hranice mezi členskými státy. A to i navzdory skutečnosti, že by to pro EU jistě byla politická a psychologická facka.
Je také zřejmé, že v rámci dnešní EU, která má 28 členů, drží některé státy pohromadě s jinými jaksi pevněji než s ostatními. Země původní patnáctky, která se v roce 2004 rozšířila o postkomunistické země plus Kypr a Maltu, jsou navzájem propojeny ještě mnoha dalšími nitkami než jen institucemi a mechanismy EU, protože na integračním projektu se mnohé podílely už v době bipolárního světa.
Je proto naivní si představovat, že když už by k nějakému rozpadu EU začalo docházet, stane se tak v podobě rozpadu EU na 28 suverénních zemí. Je naopak velmi pravděpodobné, ba jisté, že země tvrdého jádra by zůstaly dál spolu, protože je to pro ně prostě výhodné.
Případný rozpad by se tak odehrával spíše v podobě buď „odlupování“ těch jednotlivých zemí, či skupin zemí, které s tvrdým integračním jádrem nejsou spojeny hodnotově, anebo vytvořením skutečně dvoukolejné EU, přičemž země na druhé koleji by časem zjistily, že ta jejich kolej je „slepá“.
Nedá se přitom vyloučit, že nikoliv kvůli tomu, co se děje okolo uprchlické krize, ale spíše kvůli postojům k demokracii a právnímu státu v zemích Visegrádu, nenapadne země tvrdého západního jádra EU poslat některé země na „slepou kolej“ záměrně.
Jinými slovy: i když se naši skeptici rádi oněm údajným „evropským hodnotám“ vysmívají, EU by se v případě svého „rozpadu“ rozdělila velmi pravděpodobně právě podle hodnot. Rozpad by to nakonec byl jen pro země, jež by zůstaly mimo skupinu zemí, které by v integraci dál pokračovaly.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).