Očima Saši Mitrofanova: Cesta od voňavosti k zapáchání

Včera jsme skončili u otázky, proč se i skvělým mladým lidem nedaří zpravidla udělat víc než pouze ovlivnit nejbližší okolí. Na důvod byl hned zvědavý uživatel @jirinovakpha, tedy předpokládám pan Jiří Novák z Prahy. Napsal: „Mám staršího syna, studenta ČVUT. On a jeho kamarádi jsou tou nadějí, co mám. I když uznávám, že moc reprezentativní vzorek populace to asi nebude.“

Poslední větou si podle mě částečně odpověděl. Ale mám za to, že to není odpověď celá. Teď odbočím k dění, které zdánlivě s naším tématem nesouvisí.

Dnes ve Sněmovně proběhlo relativně krátké, ale mimořádně neklidné jednání o migrační politice vlády. Tedy mělo to být o migrační politice vlády. Alespoň název bodu a vstupní projev premiéra Bohuslava Sobotky tomu napovídal. Pak začala mela.

Kdyby následnou smršť projevů a poznámek řady opozičních poslanců měl analyzovat stroj bez lidských emocí a přirozených sympatií či antipatií, musel by vyplivnout závěr, že ti pánové hovoří tak, jako kdyby ani premiérovo vystoupení neposlouchali. Na výstupu by jistě stálo také něco jako Podezření na dysfunkci intelektových a behaviorálních funkcí; hypotetickou příčinou kombinace omezenosti, strachu a touhy po moci.

Mladí lidé z okruhu syna pana Nováka a nejspíše většina takto nadějné mládeže obvykle „tyhle šašky v parlamentu“ nebere vážně nebo jimi rovnou pohrdá. Přece je nikdo nemůže přinutit, aby dumali nad nudnými zabedněnci. Problém je však v tom, že tito nudní či méně nudní pánové a dámy ovlivňují tuto společnost – i ty nadějné mladé lidi – a určují zákony nebo vládními rozhodnutími, jak bude vypadat země i jak v ní bude žít každý občan.

Otrava, otrava, třikrát otrava! Zvláště v mladém věku se občas zdá být nesnesitelné i chvíli věnovat této realitě pozornost, když je život voňavý, šťavnatý a chutný. Natož se zabývat systémem politických stran, který toto všechno zahrnuje, nemluvě o konkrétních partajích. Už vůbec zvrhlé se může zdát studování příčin, proč i formálně chytří lidé v politické funkci najednou podkuřují největším primitivům z řad voličstva.

A tak skvělí mladí i už nemladí občané si užívají krásného života, politiky se štítí a k volbám nejdou. Pak najednou zjišťují, že cosi začalo zapáchat. Tento proces sleduji na mnoha příkladech zvláště po přímé prezidentské volbě. Má to zvláštní příchuť. Na jedné straně se do prostoru, kde se utváří společnost, dostávají silné mozky poháněné aktivitou. Na straně druhé po prvním pochopení, jak se věci mají, nezřídka převládne bezradnost – co teď s tím?

O tom příště. A už budeme končit.