Článek
V Ústeckém kraji se kriticky vyjádřil na adresu Turecka a odmítl jeho členství v Evropské unii. Na paškál si vzal přístup Turků ke Kurdům, 3 miliardy euro od Evropské unie na uprchlíky i jeho roli v boji proti takzvanému Islámskému státu. „Turecko je sice členem NATO, ale někdy se chová spíše jako spojenec Islámského státu,“ řekl. Na závěr dodal, že očekává za svá slova protestní nótu tureckého velvyslance v Evropské unii.
Je možné, že přijde. Je také možné, že následně bude mít turecký velvyslanec zakázán vstup na Pražský hrad. Po boku amerického velvyslance, pár českých vysokoškolských profesorů a dalších však nebude ve špatné společnosti. Než se tak případně stane a prognóza prognostika se vyplní, zareagovala turecká média.
Je až s podivem, jak bedlivě sledují dění nejen v Evropské unii, ale věnují se také prezidentovi českému, když navštíví region. Pozoruhodné je, že místo věcných argumentů, proč se případně mýlí, vytáhla zde na Miloše Zemana jeho „virózu“ u korunovačních klientů. Připomíná to potrefenou husu, která kejhá. Tam, kde chybí argumenty, přichází urážky osobní.
Pravda totiž je, že Turecko pod vedením prezidenta Erdogana rozhodně nevzkvétá. Vzal si asi až příliš doslova rčení, že když dva se perou, třetí se směje. Jenomže třetí je silnější, a není sám. Vše se obrací proti bývalé Osmanské říši. Snaha tureckého vedení využít neblahou situaci na Blízkém a Středním Východě ve svůj prospěch je až moc okatá. Miloš Zeman zopakoval v podstatě to, co si veřejně i v kuloárech povídá celá Evropa.
Kdo by chtěl do jednotné Evropy přijímat toho, kdo bez okolků sestřelí bojový letoun jaderné velmoci, protože mu prý narušila na sedmnáct sekund jeho území. Když to samé dělá Turecko, tak je to nedopatření. Jeho narušování leteckého prostoru Sýrie, Iráku a svého spojence Řecka je legendární. Turecký nedávný pozemní vpád do Iráku - prý na „pozvání“ irácké vlády – musí řešit NATO. Iráckou vládou bylo požádáno, aby se turecké jednotky okamžitě stáhly.
Kdo by chtěl toho, kdo je na pokraji občanské války s kurdskou menšinou. S ní si to podle zlých jazyků vyřizuje více než s IS, když už je příležitost války. Do elitního evropského klubu, kam se Turecko snaží dostat již několik desetiletí, bude ale stěží přijato po svém vyděračském vystoupení v otázce uprchlíků. Za to, že bude více hlídat své hranice a dá jim možnost alespoň studovat a pracovat na svém území, si vzalo tři miliardy a vynutilo další ústupky. USA po Turecku mimo jiné chtějí, aby více zajistilo svou hranici proti financování IS.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Současné Turecko skutečně do Evropské unie nepatří. Naposledy se pro jeho přístup vyslovil v roce 2013 Petr Nečas. Nyní stěží najde zastánce. Za svou reprezentaci platí obyvatelé Turecka vysokou daň. Je to poučení i pro nás, věděl to už Platón. Podle něj je „cena za apatii vůči politice to, že vám vládnou zlí lidé.“