Článek
Přesto je ale těžké se ubránit při sledování reakcí české politické scény na uprchlickou krizi pocitu jisté nesouměrnosti mezi přijímáním poněkud předimenzovaných opatření (i „předimenzovanou“ politickou rétorikou na téma uprchlíků) na jedné straně a dosavadní, poměrně malou velikostí hrozby v podobě masivního přílivu uprchlíků do naší země na straně druhé.
Počty zadržených uprchlíků denně se dají, až na výjimky, počítat na prstech jedné ruky. Česká republika není cílovou zemí a ani se jí nestane. Mohla by se prý stát koridorem, kdyby kupříkladu Německo zavřelo hranice s Rakouskem. Víme ale, že Německo už svoje hranice s Rakouskem přivřelo a ke zvýšení počtu uprchlíků cestujících do Německa přes Česko nedošlo.
Je to tedy hrozba dosti hypotetická, a možná i proto se hojně medializované zprávy o tom, jak policie a armáda pořádají společná cvičení pod dohledem ministrů vnitra a obrany i policejního prezidenta nebo jak parlament urychleně mění jak azylový zákon, tak zákon o hranicích, mohou v zemi bez vnějších hranic EU, kam uprchlíci nechtějí, leckomu jevit jako spíše politická cvičení než skutečný krizový management.
Navíc i v těchto politických cvičeních panuje jistý zmatek. Někteří politici, v čele s prezidentem, míní, že armáda by měla být poslána na hranice už teď. Jiní, v čele s premiérem, emoce mírní s tím, že stát má situaci pod kontrolou a není třeba panikařit.
Zopakujme, že připravenost státu na různé kalamity je jistě namístě. Jenže ve světle zmíněné disproporčnosti mezi reálnou hrozbou a přijatými opařeními, jakož i ve světle navzájem si odporujících prohlášení politiků, může leckoho napadnout, zda politici tak trochu nehrají divadlo, jehož cílem je snaha využít nejistoty občanů ke sbírání politických bodů.
I takové divadlo může mít samozřejmě svoje určitá pozitiva, protože rozmáchlá bezpečnostní gesta, spojená s ujišťováním občanů, že má stát vše pod kontrolou, mohou mnoho lidí vyděšených televizními záběry uprchlických davů v sousedních zemích uklidnit. Zároveň ale může leckdo argumentovat, že přehnaná gesta, podkreslovaná kupříkladu schůzkami Bezpečnostní rady státu v nočních hodinách, mohou naopak v mnohých občanech vytvořit pocit, že „nebezpečí“ je větší, než je.
A je zde ještě jeden aspekt celé věci: politici mají rádi rozmáchlá medializovaná gesta, protože často mohou těmito tahy na velkém plátně zakrývat, že jim moc nejde každodenní drobnokresba. V českém kontextu je to zejména patrné.
Současná zveličená gesta státu na čas zastřela, že v každodenní podobě je český stát plný šlendriánu a rizik pro vlastní občany. Není proto příliš povzbuzující se dozvídat, že kvůli nasazení u hranic chybí asi třetina policistů pro výkon běžné služby.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).