Zpěv za časů moru. Hudba pomáhá překonat epidemie už 2700 let

Tak jako dnes udivují svět záběry stovek lidí zpívajících z oken v nejpostiženějších městech Španělska a Itálie, byli u vytržení i lidé, kteří zažili zpěv v Miláně během morové rány v 16. století.

„Jaký to byl pohled, když všichni obyvatelé toho lidnatého města čítajícího bezmála na 300 tisíc duší pozvedlo svůj harmonický hlas,“ popsal tehdy jeden ze svědků nevídané představení. Milán tehdy přirovnal k božskému Jeruzalému. „Jen pomysli, během chůze městem člověk neslyšel nic než píseň. To by si jeden přál, aby tohle soužení trvalo déle,“ okomentoval poněkud kacířsky milánský zpěv další z pozorovatelů.

Podobnost s dnešní situací, kdy lidé v Itálii zpívají a hrají na nástroje v oknech svých domovů, lidé v Británie tleskají a u nás se vyhrává píseň Není nutno, může vypadat překvapivě. Ovšem, jak podotýká deník Guardian, bylo by mnohem divnější, kdyby se tomu tak nedělo. Píseň či tanec jsou totiž jednoduchým prostředkem pro vyjádření sounáležitosti, který je pro nás tak samozřejmý, že na něj občas i zapomínáme.

O tom, že hudba může být lékem nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost, věděli již ve starověkém Egyptě, Babylónu či Řecku. Během ničivé epidemie v 7. století před naším letopočtem požádali spartští vládci, aby básníci Thaletas Krétský či Terpandros z Lesbu zpívali veřejně své hymny.

Zpěv byl i nedílnou součástí morových procesí, která se v Evropě konala při epidemiích už od středověku. Právě během moru svatého Karla však milánští a benátští vládci na základě lékařských pojednání o tom, jak se prudce nakažlivá choroba šíří, od procesí věřící zrazovali.

Někteří lékaři se snažili riziko nákazy zlehčit, například Giovanni Filippo Ingrassia sice varuje před zbytečným shromažďováním, pro náboženská procesí to ale podle něj neplatí. Ingrassia ve své knize z roku 1576 tvrdí, že počet nakažených během procesí je nižší, a kdo se nakazí i tehdy, stejně není správný křesťan a slitování nezaslouží.

Proti tomuto zlehčování nákazy se však, zdánlivě překvapivě, postavil Karel Boromejský, později svatořečený milánský arcibiskup. Během morové rány, která během 18 měsíců zabila přes 15 procent milánské populace, prosazoval tvrdá hygienická opatření – důkladnou dezinfekci, přísnou izolaci nakažených a likvidaci majetku nakažených (to se setkalo s odporem zejména u bohaté vrstvy obyvatelstva).

Jak uvádí Remi Chiu, muzikolog z univerzity v Loyole, byl to právě Karel Boromejský, který dostal procesí z ulic do domů a zpěv do oken města. Kdo nemůže kvůli moru na mši, ať navštíví kostel v duchu, říkal. Bylo nařízeno, aby se během dne sedmkrát rozezněly zvony, to byl signál pro započetí litanií vedených biskupy. „Budou vedeny tak, že jedna skupina bude zpívat z oken či dveří svých domovů, a následně jim další skupina zpěvem odpoví,“ je nařízeno v arcibiskupově dekretu. Zpěv z oken milánští vzali za své a tento zvyk se rozšířil.

Muzikolog Chiu, autor knihy Mor a hudba v renesanci, vidí paralelu mezi těmito procesími (konanými ať už v ulicích nebo v bezpečí svých domovů) se spontánním skandováním „Wu-chan ťia-jou“ (Wu-chane, zůstaň silný), kterými se obyvatelé čínského Wu-chanu povzbuzovali v lednu během vypuknutí epidemie koronaviru, či zpěvem vlasteneckým písní, kterého jsme byli svědky například v italském Bergamu.

Jak Chiu dále podotýká, díky hudbě člověk překonává vlastní ego, a proto může být hudba v karanténě velice silným nástrojem. Jiné prostředky pro budování sociální sounáležitosti jsou totiž výrazně omezeny.

„Když vytváříte hudbu, tak podřizujete svou mysl i tělo jejím pravidlům. A když děláte hudbu společně nebo třeba jen tančíte makarenu se svými sousedy, tak přispíváte a podřizujete se zároveň vyšším cílům celé skupiny,“ uvedl Chiu. Tato provázanost je dnes navíc posílena sociálními médii.

Náboženský význam písní je navíc podstatně menší než před staletími. I když se vliv náboženství může zemi od země lišit, dnes už může být hudebník populární opravdu po celém světě. Jinými slovy, píše Guardian, pokud máte rádi Céline Dion, je jedno, zda jste křesťan, muslim, žid, ateista nebo třeba vyznáváte špagetové monstrum.

Sociální pouto rozhodně není jedinou a ani nejdůležitější rolí hudby. V dnešní době bychom neměli zapomínat ani na pozitivní účinky, které má společně s humorem na jedince samotného. V renesanci byla pacientům trpícím rozličným druhem chorob doporučováno, aby se věnovali umění, vytvářeli hudbu a žertovali a smáli se s přáteli.

Toto konání mělo mít příznivý vliv na humorální šťávy, tedy čtyři základní tekutiny, které podle Hippokrata tvoří základ lidského těla. Mimochodem právě slovo humor pochází odtud, tedy přesněji řečeno z latinského slova humere či umere (vlhký). Různé mentální rozpoložení se v renesanci připisovalo vzájemnému poměru humorálních šťáv, což vedlo v 16. století k tomu, že výraz humour byl spojen s náladami. O sto let později je pak tento výraz spojen s komičnem jako takovým.

Italský trumpetista Raffaele Kohler hraje z oken neoficiální milánskou hymnu „O mia bela Madunina”.

A jak dokazuje například tvorba středověkého hudebního skladatele jménem Guillaume de Machaut, humor, radost a hudba šly ruku v ruce i za časů epidemií. Život de Machauta byl velice poznamenán morovými ranami, které ve 14. století řádily po celé Francii, v jeho díle však po nich není ani stopa. „To proto, že hudba je věda, jež po člověku vyžaduje smích, zpěv a tanec,“ napsal bývalý muzikolog Chris Macklin z Mercerovy univerzity v americké Georgii.

„Hudba dokazuje, že je opravdu protilátkou strachu, jak říkali renesanční doktoři,“ dodává muzikolog Chiu. Poukazuje při tom na studie, podle kterých muzikoterapie pomohla lidem trpícím schizofrenií, rakovinou, roztroušenou sklerózou nebo i lidem, kteří museli být připojeni na plicní ventilátory. Terapie hudbou nemůže nahradit medicínu, ale pomáhá odstraňovat stres, úzkostné stavy či deprese, což jsou všechno jevy, které na mohou mít na uzdravení pacienta důležitý vliv. Jak podotýká Chris Macklin: „Hudba nebyla v časech epidemií a nejistot luxusem, nýbrž nezbytností.“