Z roztomilých ježků se na Novém Zélandu stali zabijáci

Ze všech nočních savců, které by člověk mohl uprostřed noci potkat na zahradě, jsou ježci nepochybně nejmilovanější. Ale na Novém Zélandu se tito malí, ztěžka se valící bodlináči změnili na zabijáky, napsal list The Guardian.

Nový Zéland je ježčí ráj. Zatímco v Evropě je loví kuny lesní, lišky a jezevci, na Novém Zélandu mnoho predátorů nemají. Jejich počty v potravním řetězci nemá kdo korigovat, a tak se blaženě proplétají lesy a zahradami a likvidují ohromující počet původních tvorů.

S výjimkou několika místních druhů netopýrů nemá Nový Zéland žádné původní suchozemské savce. Jeho ptačí populace se tomuto stavu věcí uzpůsobila – někteří ptáci jako kivi jsou nelétaví nebo hnízdí na zemi. Když sem byly zavlečeny lasičky, kočky a krysy, začaly páchat spoušť. Chroupat vzácné druhy hmyzu, zabíjet čerstvě vylíhlá mláďata a vyjídat vejce ptáků hnízdících na zemi.

Ježci jsou také klíčoví pachatelé. „Začíná být čím dál tím jasnější, kolik škody dokážou nadělat,“ řekl Nick Foster z Otažské univerzity, který se věnuje výzkumu ježků. Jediný odhodlaný ježek spořádá řadu původních drobných plazů, ptačích vajíček a nelétavého weta, hmyzu podobného crvčkovi, který žije jen na Novém Zélandu. Jedna studie našla v žaludku jediného ježka 283 nožiček wety (druh rovnokřídlého hmyzu). „To znamená, že během 24hodinového období tento ježek sežral až 60 jedinců,“ dodal Foster. „Hotový banket,“ dodal.

Aby pochopil pohyb ježků, Foster je odchytává a dává jim GPS. V rámci této mise se vydává v noci do buše vybavený brýlemi s termálním viděním, jaké používá armáda. Díky sledovacím obojkům, které už ježkům nasadil, se mu podařilo zjistit, že se vydávají dál, než by si většina lidí dokázala představit. Jednoho našel 2000 metrů vysoko na svahu hory.

Snaha vyhnat ježky z chráněného přírodního prostředí na Novém Zélandu je kriticky důležitá. Země vede ambiciózní kampaň za vyhubení zavlečených predátorů do roku 2050 s využitím směsice pastí, lovu a jedu. Foster pracuje na projektu Te Manahuna Aoraki, jehož cílem je zbavit predátorů horami obklopenou oblast o ploše 310 tisíc hektarů. Novému Zélandu už se podařilo vyhubit predátory na několika ostrovech, ale na pevnině je to mnohem těžší.

Krom celkové náročnosti tento úkol komplikuje také složitá propagace. Vačice, krysy, potkany a lasičky s jejich vyceněnými zuby a méně lichotivým vzhledem je veřejnost schopna přijmout jako hanebné vetřelce, které je třeba vyhubit. Ale ježci jsou roztomilí. Foster potvrzuje, že existuje „jistá psychologická bariéra“, pokud jde o vyhlazení ježků. Někteří vědci tento problém pojmenovali „efektem Tiggy Winkleové“, zmíněné autorky knihy o ježcích.

Ježci mají dlouhodobě speciální místo v srdcích skupiny obyvatel Nového Zélandu, kterou tvoří potomci evropských imigrantů a kolonistů. Ježci sem byli vysazeni záměrně, aby osadníkům připomínali jejich zahrádky doma. Jak jejich dovoz vzrůstal, lidé začínali ztrácet přehled o tom, kde se jejich bodlináč pohybuje. Začali se volně množit a v roce 1916, jak píší historici, byla jejich populace v divočině „mimořádně hojná“.

V současnosti neexistují přesnější odhady toho, kolik ježků na Novém Zélandu žije, ale je tu větší populace než v Británii. „Už padly návrhy poslat je lodí zpátky do Británie,“ řekl Foster. „Ježkům v Evropě se moc dobře nevede. Stále je jich docela dost, ale jejich počty klesají,“ vysvětlil. Představa lodi plné dupajících, funících bodlináčů vracejících se do Británie je sice pěkná, a rozhodně by byla stravitelnější než hromadné vybíjení, ale podle Fostera nejde o proveditelný nápad z hlediska biologické bezpečnosti, logistiky ani nákladů.

Pozn. redakce: Na základě podnětů od odborníků jsme v článku opravili některé chybné přírodopisné údaje. Nelétavý hmyz weta není cvrček, jen je mu podobný a stejně jako on patří do řádu rovnokřídlých. Na novém Zélandu rvoněž nežijí ještěrky, nýbrž gekoni a scinkové.

Ježci pak nebyli dovezeni na Nový Zéland pouze jako domácí mazlíčci. Kolonizátoři doufali, že jim pomohou v boji proti škůdcům.