Vše bylo jinak. Dokument vyvrací zažité mýty o Titaniku

Zkáza Titaniku patří k největším a nejproslulejším katastrofám 20. století. Potopil se při své první ostré plavbě a smrt v ledových vodách Atlantského oceánu nalezlo přes 1500 osob z řad cestujících i posádky.

Tragický příběh lodi se stal předmětem řady bádání a vyšetřování a za více než sto let se na něj nabalila řada mýtů a pověr.

Tim Maltin je autorem tří knih a řady dokumentů, které se zkáze Titaniku věnují. Nyní vyvrací ty největší pověry a mýty, které mezi lidmi o lodi panují, v dokumentu Debunking the Myths of the Titanic (Vyvracení mýtů o Titaniku) pro platformu History Hit (obdoba populární sítě Netflix zaměřená na historické dokumenty).

Titanic se potopil 15. dubna 1912 po druhé hodině ranní, do ledovce narazil zhruba dvacet minut před půlnocí předešlého dne. V době nárazu do ledovce plul rychlostí (kterou vždy určuje kapitán) okolo 21 uzlů (zhruba 39 kilometrů za hodinu), přičemž jeho maximální rychlost byla 23 uzlů (43 kilometrů za hodinu).

Soudce, který vedl britské vyšetřování tragédie, John Charles Bigham, si ve svém deníku učinil několik poznámek ve smyslu, že loď plula „přílišnou rychlostí“ a v prostředí plném ledovců a ker nedošlo k „žádné redukci rychlosti“.

To právě vedlo k podezřením a později k vytvoření mýtu, že kapitán Edward J. Smith nechal řídit loď nezodpovědně. Jak ale podotýká Maltin, všichni kapitáni, kteří během vyšetřování vypovídali, uvedli, že by se zachovali stejně. „Ta noc, kdy se Titanic potopil, byla velice jasná, a na hlídce měli dobrý výhled,“ uvedl Maltin.

„Věděli, že se dostávají do ledové oblasti, jenže bohužel věřili, že se dokážou ledovci vyhnout včas,“ uvedl Maltin. Naráží na výstrahu parníku Californian, který varoval Titanic před krami a ledovci zhruba ve 23:30. O deset minut později došlo k osudné srážce.

Maltin zároveň zmínil pověry o tom, že kapitán byl opilý, nebo se choval zbaběle. Ty však byly vyvráceny dostatečně předtím a dnes převažuje názor, že se kapitán během potopení své lodi choval příkladně. Jeho osud není přesně znám a různé verze se zakládají na různých výpovědích přeživších.

Jisté je, že v době nehody byl na můstku a udílel rozkazy. Některá svědectví hovoří o jistém zmatení, není však pravdou, že by se zastřelil. Tuto zprávu publikovaly některé noviny po svědectví dvou pasažérek, přeživší členové posádky ji však důrazně vyvrátili.

Předtím než Titanic opustil přístav v Southamptonu, proběhla na palubě lodi výměna důstojníků. Druhý důstojník David Blair loď opustil. Má se za to, že si s sebou omylem vzal klíče od kajuty, kde byly uskladněny dalekohledy. Posádka k nim v kritickou chvíli neměla přístup a nemohla vidět ledovec včas. Maltin přiznává, že to vypadá, že ve strážních koších hlídky dalekohledy k dispozici opravdu neměly.

Jedním dechem však dodává, že to na zpozorování ledovce nemělo vliv. Zejména v noci jsou na detekci objektů v prostředí mnohem lepší samotné oči. „Máte totiž mnohem širší zorné pole a to pomáhá předměty v prostředí objevit,“ uvedl Maltin s tím, že dalekohledy slouží k bližšímu pozorování již objeveného předmětu, nikoliv k jeho objevení.

Maltin rovněž předpokládá, že dalekohledy by naopak celou reakci zbrzdily. Členové posádky, kteří by objevili ledovec, by se chtěli dalekohledy ujistit, zda je to opravdu nebezpečná překážka. Takto rovnou třikrát varovně zazvonili na zvon. Přesto varování přišlo pozdě. První důstojník William McMaster Murdoch nařídil úhybný manévr, ale ledovci se již vyhnout nešlo.

Titanic do kusu ledu narazil bočně. Někdy se uvádí, připomíná Maltin, že Titanic měl příliš malé kormidlo a kvůli tomu nešlo s lodí pořádně manévrovat. Jak ale uvádí historik, kormidlo bylo totožné s kormidlem na sesterské lodi Olympic. Ta zůstala ve službě až do roku 1935 a její kapitáni ji chválili jako jednu z nejlépe ovladatelných lodí.

Společnost White Star Line vyprávěla o Titanicu jako o nepotopitelné lodi, ve skutečnosti však byla postavena z nekvalitních materiálů. Ani jedno z toho není pravda, uvádí Maltin. Nikdo z majitelů ani stavitelů nepovažoval loď za nepotopitelnou, je však faktem, že ji tak mnoho lidí vidělo kvůli výjimečné konstrukci.

„Byla navržená tak, aby vydržela na hladině i při zatopených čtyřech záplavových komorách,“ uvádí Maltin a vyvrací rovněž tvrzení Richarda Corfielda z roku 2012, který tvrdí, že při stavbě Titanicu byly použito druhořadé nýtování, a proto se kýl při srážce s ledovcem roztrhl.

Konstruktéři však nepočítali s boční srážkou, která nastala po pokusu o úhybný manévr. Zatopeno bylo následně pět záplavových komor, což bylo i na Titanic příliš.

O tom, že byla dobře a kvalitně postavena, svědčí podle Maltina rovněž to, že lodi trvalo dvě a půl hodiny, než se potopila. Brit připomíná, že převrácení lodi Costa Concordia v roce 2012 poté, co útes prorazil díru do trupu, trvalo podstatně kratší dobu.

V hollywoodském velkofilmu z roku 1997 se potápějící se Titanic rozlomí vedví a záď naklopená téměř kolmo k vodě zajede do vln. Byť tak má dnes většina lidí zafixovány poslední okamžiky slavné lodi, ve skutečnosti se rovněž odehrály jinak a méně spektakulárně, byť stejně tragicky.

Dírou na pravoboku se loď zaplavila vodou a příď se začala potápět. V tu chvíli byla opravdu záď, kde se v tu chvíli nacházel zbytek cestujících a posádky, zdvižena nad hladinu. Pak se ale příď utrhla a díky dobré konstrukci záď opět dosedla na hladinu. Někteří byli v tu chvíli přesvědčeni, že záď se už nepotopí.

Jenže příď se pochopitelně neodtrhla čistě a celá. Maltin popisuje vzájemné působení přídi a zádi jako „přetahovanou s provazem“. Příď začala trhat záď na kusy. „Škoda způsobená potápějící se přídí byla podstatně větší než ta způsobená ledovcem,“ uvádí Maltin.

V rozporu s dramatickou a působivou scénou z filmu se záď potopila velice pomalu a v tichosti. Jeden z přeživších vzpomínal, že ze zádi doplaval k záchrannému člunu, aniž by si namočil hlavu.

Ve filmu jsou rovněž znázorněni cestující třetí třídy, kteří jsou uzamčeni v podpalubí a necháni napospas osudu. I když se z nařízení amerických imigračních úřadů mříže opravdu na Titaniku nacházely (úřady tak chtěly zabránit šíření chorob), ihned po vyhlášení poplachu zhruba 47 minut po nárazu, kdy už bylo jasné, že se loď potopí, byly mříže otevřeny.

„Ve skutečnosti byli stewardi z první třídy okamžitě posláni dolů do třetí, aby lidem vysvětlovali, kde se nachází záchranné čluny,“ uvedl Maltin. Ve třetí třídě zahynulo podstatně více lidí zejména z důvodu, že rodiny nechtěly opustit své syny. Do Ameriky cestovaly ti nejchudší začít nový život, s celým svým majetkem a s celými rodinami.

Při záchraně však platilo klasické pravidlo ženy a děti první (i když někde vznikly rozpory, zda se nemá vykládat jako jenom ženy a děti). Za dospělého muže se tehdy již považovali třináctiletí chlapci a rodiny je zkrátka nechtěly opustit.

Tragédie, která si vyžádala přes 1500 životů, je zahalena spoustou mýtů. A to i přes to, že jde o jednu z nejlépe zdokumentovaných námořních katastrof. Nebo možná právě proto. Stovky svědectví přeživších, kteří prožili nevýslovnou hrůzu a ztratili své blízké, si v řadě věcí navzájem protiřečí a je těžké rozlišit, které jsou pravdivé a které nikoliv.

Osud technicky dokonalé lodi Titanic bude i po více než sto letech stále budit zvědavost a další otázky. „Důvod, proč se o to tolik zajímám, stejně jako mnoho dalších lidí, je ten, že Titanic je svým způsobem dokonalá tragédie,“ uvádí Maltin.

„V antice měli spisovatele tragédií, kteří vždy popisovali boj člověka proti osudu, proti bohům. Titanic nám v moderním kontextu ukazuje, že to nejlepší, co člověk může vyrobit, nejlepší loď, nejlepší technologie, padne během své první plavby kvůli prastarému kusu ledu,“ pokračuje Matlin.

„A myslím, že je to něco, co promlouvá k samotné podstatě lidství. Můžeme na přírodu zkusit cokoliv, ale ve výsledku je to vesmír, který je všemocný,“ vysvětlil Brit, proč ho vášeň k příběhu lodi Titanic tak pohltila.