Článek
Každé zvíře je schopné učit se unikat před svým predátorem na základě vlastních zkušeností. Tyto zkušenosti se pak dál zdokonalují evolucí. Náhlá změna taktiky, kterou předvedli vorvani v Pacifiku v polovině 19. století, se takto ale vysvětlit nedá. Uvádějí to autoři studie vydané britskou Královskou společností.
Přední odborníci na kytovce Hal Whitehead a Luke Rendell a datový analytik Tim Smith se pokusili odpovědět na prastarou a poněkud cynickou otázku: Když jsou vorvani tak chytří, tak proč se nechali vybít? Odpověď je jednoduchá: nenechali.
Mocný ocas je proti kosatkám účinný. Horší je to s velrybáři.
Studie pracuje s digitalizovanými záznamy lodních deníků velrybářů působících v severním Pacifiku. Během 19. století, v období, kdy ještě velrybáři k lovu využívali plachetnic a otevřených člunů, klesla jejich úspěšnost o 58 procent. Po vyloučení jiných teorií došli vědci k závěru, že zkušenosti s lovem byli mezi vorvani kolektivně sdíleny a kytovci tak dokázali rychle a efektivně změnit své chování.
Jediným predátorem, který vorvaně ohrožuje (pokud tedy vyloučíme člověka), je kosatka. „A vorvani mají tradiční způsob, jak na útoky kosatek reagovat,“ uvedl Hal Whitehead pro deník Guardian, který o studii informoval. Stádo vorvaňů zformuje obranný kruh s mocnými ocasními ploutvemi směřujícími ven z kruhu. Pro kosatky je obtížné přes tuto obranu proniknout, pro velrybáře bylo naopak velice jednoduché takové stádo vybít za pomoci harpun.
Plachetnicím se bránit dokázali, granátovým harpunám už ne
Kromě statistik svědčí o hromadné změně chování i svědectví jednotlivých lovců. Velrybáři si stěžovali, že jsou vorvani chytřejší. Opouštěli své klasické obranné kruhy a místo toho se snažili uniknout svým lovcům ve směru protivětru. Proti větrem poháněným plachetnicím tak značně zvyšovali své šance na přežití.
„Tohle byla kulturní evoluce, bylo to příliš rychlé na evoluci genetickou,“ uvedl Whitehead. Vorvani jsou vysoce socializovaná zvířata neustále se dorozumívající na velké vzdálenosti. Dělí se do klanů a svou příslušnost jsou schopni rozpoznat podle různých dialektů v cvakaní jejich dýchacího otvoru.
Oceány během pandemie ztichly. Vědci doufají, že se v tichu „rozpovídají“ velryby
Kultura vorvaňů je matrilineární, právě přes samice se mohla šířit informace o novém nebezpečí. Podobně jako se šíří mezi vorvani informace o lovištích, dodávají vědci.
Člověk se ale stihl přizpůsobit rychleji. V druhé polovině 19. století přišel parní pohon, o něco později pak výbušné harpuny. Těm už se vorvani bránit nedokázali a jejich populace tak byla během století dvacátého téměř celá zdecimována. I nyní, když jsou chráněni a jejich počty pozvolna stoupají, musí čelit dalším nebezpečím způsobeným člověkem.