Vlčího chlapce se v Indii občas bojí, on se ale touží stát policistou

Lalit se se svými spolužáky prohání po hřišti a užívá si dětství stejně jako jeho vrstevníci. Nebylo to tak vždycky – byly doby, kdy slýchal nelichotivé přezdívky a musel k ostatním dětem složitě hledat cestu. Tu a tam ostatně na něco podobného narazí i teď.

„U nás ve vesnici je to dobré, tady mě znají, když ale přijedu někam mezi cizí lidi, někteří mi třeba říkají, že jsem opice,” popisuje své špatné zkušenosti.

Lalit trpí hypertrichózou od narození, začala se projevovat už v jeho čtyřech měsících. „Konzultovali jsme to s doktorem, nemoc je však nevyléčitelná,” líčí chlapcův otec Bankat Patidar.

Lalit je nejmladší z šesti sourozenců a jediným synem. Ačkoliv je syndrom většinou dědičný, nikdo z Lalitových příbuzných hypertrichózou netrpí.

Ochlupení Lalitovi znepříjemňuje každodenní život. Problémy má s jídlem i dýcháním a o svůj obličej se musí starat. V docházce do školy mu to ovšem nevadí.

„Vyniká zejména ve sportu a učí se také dobře. Děti ve třídě ho mají rádi, má spoustu kamarádů,” podotýká Babulal Makwana, který Lalita učí dva roky.

Nyní žák osmé třídy by se po vystudování školy rád stal policistou. „Chci dostat všechny zloděje a zločince za mříže. Chci vydělat poctivé peníze a postarat se o rodiče, protože se mnou mají spoustu starostí a já jim to chci vrátit,” říká chlapec.

Děti ve škole byly nejdřív zmatené, a dokonce se Lalita bály. Postupem času si však všichni zvykli a nyní je jeho unikátní vzhled naopak středem pozornosti.

Není výjimkou, že Lalit musí reagovat na žádosti dívek o pořízení společných fotografií.

Existuje více druhů hypertrichózy, avšak od narození se projevuje jen velmi zřídka. Kolik lidí na světě má stejnou diagnózu, není přesně známo, podle serveru Daily Mail jde však zřejmě jen o desítky případů.