V keňské vesnici žijí pouze ženy, pro ostatní jsou inspirací

„Vesnice je pro mě zdrojem podpory, protože pracujeme společně na zlepšení našich životů a učíme se navzájem o důležitosti ženských práv,“ vypráví dvaapadesátiletá Nolmongenová. „Coby ženy jsme v Samburu pro naše manžely něco jako odpad,“ svěřila se nadaci Thomson Reuters Foundation žena, která se ve vsi Umoja stala jednou z prvních obyvatelek.

Vesnici založila v roce 1990 Rebecca Lolosoliová, kterou zbila skupina mužů a vykázala vlastní komunita, jelikož kritizovala takzvanou ženskou obřízku, neboli mrzačení ženských pohlavních orgánů. Zatímco se zotavovala v nemocnici, zrodil se u ní nápad založit ves, kam muži nebudou mít přístup. Vzniklo tak útočiště pro další ženy, které se staly obětí sexuálního napadení a byly vyhnány, popřípadě utekly před dětskými sňatky či ženskou obřízkou.

V počátcích ve vesnici žilo 15 žen, postupně se rozrůstala a v jednu chvíli ji tvořilo zhruba 50 rodin, přibližuje Nolmongenová. Dnes v obci žije 37 žen a dětí. Ženy si v Umoji postavily domy a je tam i škola. Celé místo obklopuje plot z trnitých větví. Ženy se živí prodejem medu a ručně vyráběných korálků turistům.

Cestovní omezení kvůli pandemii covidu-19 však znamenají, že v současné době nemají příjem, podotýká Nolmongenová. „Musíme přemýšlet nad dalšími způsoby, jak přežít. Pokud má někdo úspory, tak je teď používá, než zase budeme moci prodávat korálky,“ říká.

Nyní jsou ženy blízko k tomu, aby získaly od regionální správy doklad o vlastnictví nedalekých pastvin, čehož by se nedočkaly, kdyby žily mimo svou vesnici.

Keňská ústava praví, že ženy mají rovnocenné právo vlastnit majetek, ve skutečnosti se však půda nejčastěji předává z otců na syny. Ženy jsou majitelkami méně než dvou procent vlastněné půdy v Keni, vyplývá z informací Keňské pozemkové aliance. Kmen Samburu uplatňuje komunitní držbu, přičemž rozhodnutí o využití a přidělení půdy činí muži.

Ženy z Umoji by však brzy mohly mít právní kontrolu nad pastvinami, které koupily před několika lety za své úspory a s pomocí darů. Místní vláda totiž v současné době zvažuje jejich žádost o vlastnické právo na tuto půdu. Pokud jim ho udělí, formální vlastnictví půdy pomůže ochránit ženy a jejich živobytí od střetů kvůli půdě a vodě, které pravidelně vypukají mezi kmenem Samburu a dalšími komunitami, píše Thomson Reuters Foundation.

Obyvatelky Umoji se přitom snaží motivovat další komunity v okolí, aby začaly ženám udělovat vlastnická práva na pozemky. Cestují po okolí a vysvětlují lidem, jak je důležité, aby ženy mohly vlastnit pozemek. Také dohlížejí na to, aby žádná z nich, která se rozhodne vrátit k manželovi, nenabyla opět statusu druhé kategorie, říká Nolmongenová.

Podle pětasedmdesátiletého Samuela Leyapema ze sousední vesnice Nashami inspirovaly ženy z Umoji rovněž tamní komunitu, aby zajistila ženám více práv. „Dnes i my v naší vesnici povolujeme ženám vlastnit majetek jako je dobytek a dokonce kupovat půdu,“ sdělil. "Osobně bych však byl radši, kdyby žena poté, co koupí (půdu), zapojila svého manžela, aby byli spokojení oba," dodal.

Juliana Nnokoová-Mewanuová z nevládní organizace Human Rights Watch se domnívá, že by ženy neměly mít pocit, že musí odříznout muže ze svých životů, aby mohly rozhodovat o svém majetku. „Vláda by měla zavést opatření, která ochrání práva žen na majetek během manželství, rozvodu a v případě smrti manžela,“ míní.

Jane Nolmongenová je mezitím vděčná, že byla schopná poslat všechny své děti do školy a může rozhodovat o půdě, na které žije a pracuje. Je to právo, které vštípila také svým už dospělým dětem. Zatímco jeden syn se stal členem policejního sboru, dcera pracuje jako novinářka. „Jsou osvícení a mohou vlastnit půdu, jak budou chtít,“ uzavřela.