Článek
Na výskyt modře zbarvených nahožábrých měkkýšů upozornil student podmořské biologie Lawrence Scheele. Ten celé léto (které právě na jižní polokouli vrcholí) sleduje skupinu modrých druhů, které se přezdívá „modrá flotila“. Tito živočichové jsou obvykle k vidění na širém oceánu, ale nechávají se unášet proudy a větry, které je pravidelně zanášejí ke břehům.
Na Northern Beaches měl Scheele štěstí na „členy flotily“ jménem glaukus. Přesněji řečeno zástupce druhu Glaucus marginatus, který nemá český název. „Měl jsem opravdu štěstí, že jsem je našel,“ uvedl pro server televize ABC Scheele.
Tito tvorové jsou totiž mnohem vzácnější než například další členové „modré flotily“, nechvalně známé jedovaté měchýřovky portugalské, jejichž žahnutí může být extrémně bolestivé a někdy může vést i k úmrtí člověka.
Zástupci druhu Glaucus marginatus jsou menšími bratranci druhu Glaukus atlantský (Glaucus atlanticus). Vypadají v podstatě úplně stejně, jen měří zhruba jeden centimetr. Glaukus atlantský pak dorůstá délky tří až pěti centimetrů.
Nejjedovatější z „modré flotily”
Glaukus je nesmírně jedovatý, přestože si žádný vlastní jed nevytváří. Toxické chemikálie si ukládá ze své oblíbené kořisti – měchýřovek portugalských. Jed pak využívá ke své obraně a může ho vypustit tolik, že je pro člověka nebezpečnější než samotná měchýřovka. Na rozdíl od ní ho ale vypouští jen tehdy, cítí-li se ohrožen.
Smrtelně jedovaté měchýřovky zaplavily pláže anglického hrabství
Modrá barva mu pak poskytuje výtečné mimikry, většinou plave jasně modrým břichem vzhůru, čímž pro létající dravce dokonale splývá s mořskou hladinou. Světlejší šedivá horní část těla pak pro změnu splývá při pohledu zespodu na mořskou hladinu s nebem, a glaukus se tak umně skrývá před kořistí.
Do „modré flotily“ kromě něj a měchýřovky portugalské ještě patří paruska čočkovitá, paruska komůrkatá či vorenka křehká. Glaukus je však z těchto tvorů nejnebezpečnější a i když vypadá fantasticky, dotýkat byste se ho rozhodně neměli.