Da habt Ihr den anderen, zazní na Pražském hradě. A Slavata letí z okna

V hlasité vřavě je nad císařskými úředníky vyřknut ortel. Zatímco se umírnění stavové dožadují jejich zatčení, radikální část si představuje děsivější trest. Chtějí, „aby zrádcové ven z okna vandrovali“. Tváře Slavaty a Martinice, ještě před chvíli rudé vztekem, zblednou. Začnou prosit o milost.

Rozzuření stavové nejprve popadnou Martinice a vlečou ho k jednomu z oken. „Panno Marie, ochraňuj mě,“ vykřikne ještě místodržící latinsky a následně padá do sedmnáctimetrové hloubky. Vzbouřenci upřou pozornost na Slavatu. „Edle Herrn, da habt Ihr den anderen,“ pronese chladnokrevně Jindřich Matyáš Thurn, jeden z vůdců povstání. Urození pánové, tady máte toho druhého.

Vyhozením dvou místodržících (a jednoho příliš horlivého písaře) odstartuje konflikt, který uvrhne Evropu do třicetileté války. Krvavých bojů, které zdecimují prakticky celý světadíl. Defenestrace a české stavovské povstání je onou pověstnou jiskrou, která odpálí sud se střelným prachem, ke kterému by se dala příhodně připodobnit tehdejší evropská politická situace.

Šestnácté století se v Evropě neslo ve znamení náboženských i politických válek, Nizozemci od roku 1568 bojovali proti nadvládě španělských Habsburků, v Uhrách pro změnu Habsburkové čelili výpadům Osmanské říše. Byť by bylo možné doufat, že nové století přinese klid a mír, nestalo se tak. Spory mezi protestanty a katolíky se nadále vyostřovaly.

Z neustálých rozbrojů a půtek nakonec vzešly dvě velké vojenské aliance – v roce 1608 Protestantská unie a o rok později Katolická liga. Oba tábory navíc rozhodně nebyly homogenní a sváry vznikaly i uvnitř jednotlivých stran. Habsburský panovník reprezentující jednu z nejsilnějších katolických stran například do ligy nebyl vůbec přizván.

Rudolfův Majestát

Málokdo tehdy upnul svůj zrak na České království, které bylo už několik století nábožensky nejednotné. V roce 1575 císař Maxmilián II. ústně potvrdil takzvanou českou konfesi, která povolovala katolictví, utrakvismus, luteránství a jednotu bratrskou. V roce 1609 si pak čeští stavové tento slib vynutili písemně na Rudolfu II., který byl donucen podepsat Majestát na náboženskou svobodu, známější pod názvem Rudolfův Majestát.

V království byl zřízen sbor defensorů, kteří měli na dodržování Majestátu dohlížet. A brzy měl plné ruce práce. Nekatoličtí stavové obviňovali katolíky z porušování Majestátu, katolíci zase trvali na tom, že protestanti překračují pravomoci Majestátem vymezené. Někteří katolíci dokonce odmítli Majestát akceptovat.

Patřil mezi ně nejvyšší kancléř Království českého Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic a také dva královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic. Tito dva pánové pak sehráli jednu z hlavních rolí v květnových událostech roku 1618.

Situaci nepomohl ani slabý císař Matyáš, kterého stavové dosadili na český trůn v naději, že na rozdíl od bratra Rudolfa se bude více zastávat protestantů. Spory o to, zda má být dodržován kromě královských panství i na panstvích církevních, nakonec vyvrcholily uzavřením protestantského svatostánku v Broumově a dokonce zbouráním kostela v Hrobech (obec byla později přejmenována na Hrob) na přelomu let 1617 a 1618.

Na 21. květen byl svolán proti císařově vůli do Prahy zemský sněm, na kterém se neutěšená situace měla projednávat. Situace se rozhodlo využít radikální protestantské křídlo, jehož zástupci se sešli v úterý 22. května večer v malostranském domě 23letého hraběte Albrechta Jana Smiřického, jednoho z nejbohatších českých šlechticů, radikála a žhavého protestantského kandidáta na českého krále v jedné osobě.

O setkání máme jen neúplné zprávy, dokazují však, že vyhození místodržících z oken nebyla spontánní, nýbrž připravená akce. Nevíme, kdo všechno se schůzky zúčastnil, hlavní slovo při organizování celé události ale měli Albrecht Jan Smiřický, Václav Budovec z Budova a Jindřich Matyáš Thurn – budoucí velitel vzbouřeneckých vojsk a jedna z hlavních postav celého povstání.

Tento německý šlechtic byl hlavním zastáncem radikálního řešení. Thurn, voják tělem i duší, byl zanícený protestant, který si v bojích s Turky vydobyl pověst skvělého velitele a statečného důstojníka. V době nepokojů se přidal na stranu českých protestantů a až do konce života bojoval proti Habsburkům.

Během schůzky dospěli spiklenci k rozhodnutí uskutečnit následujícího dne násilnou akci. Defenestraci jako způsob zbavení se nepohodlných politických protivníků si nevybrali náhodou. V Čechách se jednalo se tradiční způsob exekuce, defenestrace však nebyla neznámým pojmem ani ve Španělsku či Nizozemí.

Metání z okna, jak se česky defenestraci říkalo, bylo v českých zemích vykonáno již dvakrát. Poprvé v roce 1419, kdy bylo z oken Novoměstské radnice svrženo několik konšelů. Druhá, a méně známá, defenestrace proběhla v roce 1483, kdy strana podobojí provedla násilný převrat ve všech třech městech pražských. Z oken tentokrát Staroměstské radnice byl vyhozen purkmistr, který však smrt jenom předstíral a přežít se mu podařilo i pád. Na Novoměstské radnici byli konšelé pobiti a z oken letěla jejich mrtvá těla.

Vyhození z okna u nás bylo vždy chápáno nikoliv jen jako nejpraktičtější a nejrychlejší zbavení se nepohodlných osob, ale jako symbolický trest těm, kteří se zpronevěřili svému úřadu. Spiklence ale nehnala pouze touha náboženská či politická, ale rovněž i některé osobní spory. Thurn například zastával velice výnosný úřad karlštejnského purkrabího, v roce 1617 ho ale v této funkci vystřídal právě místodržící Martinic a ti dva vůči sobě chovali neskrývanou zášť.

Ve středu 23. května se vydává zástup předních českých pánů, rytířů a měšťanů na Pražský hrad. O tom, co se chystá, ví jenom pár zasvěcených. Po cestě na Hrad je o úmyslu radikálů spraven Jáchym Ondřej Šlik, který se stane hlavním „žalobcem“ místodržících.

Po modlitbách a poradě v takzvaném zeleném pokoji, kde se konávaly sněmy, odvede Thurn stavy do České kanceláře v Ludvíkově křídle Jagellonského paláce. O tom, kde přesně se nacházela, vedou historici spory.

Tradice umisťuje kancelář do druhého patra, dle dobových zápisů i Slavatových vzpomínek by se kancelář měla nacházet v patře prvním. Za těmito zmatky mohou stát spory o to, co vlastně je a co není první patro Ludvíkova křídla.

Důležité pro určení patra však je, že podle výpovědí zamířili do kanceláře stavové přes Vladislavský sál a ihned se tlačili do kanceláře. Kdyby byla v druhém patře, museli by z Vladislavského sálu použít vzbouřenci schodiště a v tehdejším velice podrobném líčení skutků by to bylo jistě vzpomenuto.

Ať už byla kancelář, kde chtěla, rozzuřené stavy v ní přivítají čtyři místodržící a několik nižších úředníků. Kromě Slavaty a Martinice se v kanceláři nacházejí ještě Adam ze Šternberka a Děpolt Matouš z Lobkovic.

Stavové si stěžují na to, že Matyáš se k nim staví odmítavě a nepovolil jim zemský sněm. Domnívají se, že takzvané „těžké psaní“ – dopis, kterým stavovský sněm zakázal a organizátorům pohrozil přísnými tresty – bylo napsáno přímo místodržiteli na Pražském hradě.

Nejvyšší purkrabí Šternberk nechce stavům odpovědět a vymlouvá se při tom na úřední tajemství. To ale dav jenom rozlítí. Hněv stavů se obrátí na Slavatu a Martinice, katolické radikály. Přesně podle plánu spiklenců. Jáchym Ondřej Šlik, vynikající řečník, přednese plamennou obžalobu.

„Dokud staří páni, rozšafní a moudří, toto království spravovali, dobře ono stálo, ale jak vás jezuitská pacholátka na přední místa vlepili, tak se v něm všecko naopak děje,“ hřímá Šlik.

Po jeho řeči vypukne hádka, přítomní šlechtici se překřikují navzájem. V této atmosféře je nakonec vynesen ortel. Rozsudek zinscenovaného procesu je znám předem. Slavata s Martinicem budou vyhozeni z okna. Na pokyn vůdců povstání jsou z místnosti vyvedeni umírnění katolíci Šternberk a Lobkovic. Rebelové nechtějí, aby se mužům, kteří se těší dobré reputaci, v následující vřavě něco přihodilo.

Oba odsouzení místodržící jsou odvlečeni k otevřenému oknu. První je vyhozen Martinic, za ním následuje Slavata. Při pádu do hradního příkopu se udeří hlavou o okenní římsu. Poté skupinka mladých šlechticů v čele se Smiřickým ještě vyhodí z okna i písaře Filipa Fabricia. To vzbouřenci v plánu neměli, písař se však příliš zastával místodržících a stavům neustále připomínal, jakého hříchu se dopouštějí.

Následně pak ještě rebelové po defenestrovaných několikrát vystřelí z pistolí. Přes římsy ale nemohou dolů vidět a rány nejsou mířené. Martinice jedna střela škrábne na ruce, ostatní minou. Záhy se vzbouřenci dozvědí, že exekuce nedopadla dle jejich představ. Nejlépe vyvázne Fabricius, je jen potlučen. Prchne na Staré Město a odtud přímo do Vídně zvěstovat císaři o tom, co se stalo. Posléze je bohatě odměněn a vyslouží si přídomek „von Hohenfall“ (pán z Vysokého Pádu).

Martinic rovněž není těžce zraněn a brzy uteče do bezpečí Lobkovického paláce. Tam se nakonec dostane i Slavata, který dopadl nejhůř. Úderem do hlavy si přivodil otřes mozku a ztratil vědomí. Do Lobkovického paláce mu pomohou sloužící.

Pád tří odsouzenců se nakonec stane jedním z mýtů stavovského povstání. Katolíci ho budou považovat za zázrak Panny Marie, která dokázala své věrné zachránit. Jedna z verzí hovoří o tom, že vyhození pád přežili kvůli hromadě odpadků a hnoje. Tato legenda se traduje dodnes a rozšířili ji sami protestanté, aby vyvrátili řeči o zázraku.

Dnes se však odborníci většinou shodují na tom, že muže zachránil strmý svah pod okny, po kterém se skutáleli dolů a jejich dopad nebyl tak tvrdý. Tuto teorii podpořil rovněž soudní lékař Jaromír Tesař, který pro historiky vypracoval znalecký posudek.

„Ani smetiště by nezabránilo nějakému poranění. Mimo to smetiště by muselo být dosti vysoké, měkké a značně pružné, protože síla dopadu silnějšího člověka z tak velké výše je značná,“ napsal v posudku. Nelze navíc předpokládat, že by se na prudkém svahu smetí udrželo. Podle Tesaře defenestrovaní měli štěstí, že dopadli na zem buď hýžděmi, bokem nebo zády. Následně byla těla zbrzděna prudkým svahem.

Slavatu s Martinicem zachrání v paláci paní Polyxena z Lobkovic. Manželka kancléře Popela z Lobkovic, který hněvu stavů unikl, protože se tou dobou nacházel ve Vídni, je silně věřící katolička. Když se za ní ještě téhož dne dostaví Thurn se svým doprovodem a žádá, aby mu Polyxena místodržící vydala, rázně ho odmítne. Není jasné, proč Thurn více nenaléhal nebo si nevzal místodržící silou.

Možná už i mysl radikálů začala pomalu vychládat a vzbouřenci živili naději, že pro následující jednání budou zajatí šlechtici cennější než mrtví. Možná se stavové zalekli sami svého činu, nebo jim opravdu zabránila jen charismatická osobnost šlechtičny.

Polyxena z Lobkovic

Večer Martinic uprchne v přestrojení do Bavorska, Slavata využívá Polyxenino pohostinství a teprve po roce emigruje do Saska. Mimochodem, Slavatova zachránkyně se o místodržícím bude později velice nelichotivě vyjadřovat ve svých dopisech. Silně věřící katoličce bude proti srsti způsob, jakým ze sebe Slavata udělá hrdinu a jak se bude chovat vůči poraženým evangelíkům.

Defenestrace, která se nakonec spíš než v popravu změnila ve frašku, jako by naznačovala budoucí průběh povstání. To počalo nepovedenou exekucí místodržících a následně skončilo povedenou exekucí vzbouřenců. Den po defenestraci čeští evangelíci ustanovili provizorní vládu direktorů a 25. května rozeslali svým potenciálním spojencům i do Vídně Apologii – omluvný spis, ve kterém vysvětlují své činy a to, že jejich akce nebyla namířená proti českému králi, ale jeho špatným rádcům.

Stárnoucí a nerozhodný Matyáš nebyl proti jednání se stavy, ale v té době již zvolený a přijatý český král Ferdinand Štýrský nechce na nic takového ani pomyslet. Vzpoura podle něj musí být potrestána. Propuká první fáze třicetileté války zvaná též válka Česko-falcká.

Na defenestraci se vzbouřenci připravili dobře, na válku už podstatně hůře. Thurn je skvělý voják, ale mizerný politik. Budovec je dobrý diplomat, ale politické zkušenosti má, stejně jako ostatní, pramalé. Albrecht Jan Smiřický, naděje protestantských stavů a adept na českého krále, umírá ještě v listopadu roku 1618  – patrně na tuberkulózu.

Zatímco Thurn několikrát neúspěšně obléhá Vídeň, stavové si zvolí za krále Fridricha Falckého. Doufají, že se jim podaří získat mocného spojence. Anglický král je totiž Fridrichovým tchánem.

I tyto naděje jsou ale plané a celé povstání prakticky ukončí bitva na Bílé hoře. Roku 1621 Ferdinand Štýrský provede exemplární potrestání vzbouřenců. Dvacet sedm z jejich vůdců nechá popravit na Staroměstském náměstí. Thurn sám se popravě na Staroměstském náměstí roku 1621 vyhne.

Místo aby někde pokojně dožil, celý život posléze bojuje proti Habsburkům. Stane v čele saské armády, slouží Benátčanům, Dánům i Švédům. Umírá v roce 1640 na zámku Pernava v estonském Livonsku. Válka, která se několikrát pustošivě prožene i českým královstvím, skončí až v roce 1648.