Článek
Takzvaný Hanhartův syndrom má na svědomí nedostatečně vyvinuté končetiny, ústa, čelisti nebo i jazyk. Adams, který byl adoptován americkými rodiči zjistil už během studia na střední škole, že svůj hendikep může využít právě pro breakdance, jehož prostřednictvím si chtěl najít kamarády. Kromě tance se dnes mladík živí též jako motivační řečník.
„Lidé se mě často ptají, zda mám těžký život a zda bych si přál mít končetiny. Ale můj život není těžký,“ konstatuje Adams. Podle mladíka je život složitý jen v případě, že si ho někdo složitým dělá a nesnaží se hledat cestu. „Jestli bych si přál mít končetiny? To samozřejmě ano. Ale k tomu nedojde, takže musím svůj život brát takový, jaký je,“ doplňuje.
Podle mladíkova adoptivního otce Rona byla samozřejmě výchova o něco složitější, rodiče se obávali, jak se postarají o chlapce, který nemá žádné končetiny, a jak mu pomohou stát se nezávislým. „Byla z toho spousta slz na obou stranách,“ konstatuje.
O protézy nestojí
Adams se ale nakonec naučil sám provádět zcela běžné věci — psát, sprchovat se nebo používat mobilní telefon. „Nesnášel jsem rodiče, že mě nutili si tím vším procházet. Ale teď jim nemůžu než děkovat, že jsem díky nim nezávislý a dokážu se o sebe postarat,“ tvrdí mladík.
Tanec mu prý pomohl se spoustou věcí vyrovnat, snažit se překonávat vlastní limity. Naplňuje ho ovšem i práce motivačního řečníka. „Dělám to skoro čtyři roky a je šílené, kde všude už jsem byl a kolik skvělých lidí jsem potkal a byl jsem schopen jim díky svému příběhu třeba i pomoci,“ řekl Adams.
O umělé končetiny prý nestojí, protože by se musel učit vše znovu a teď mu vlastně ani nic nechybí. „Mám rád svoje tělo takové, jaké je a jsem hrdý na to, co dokáže.“