Při diskriminaci jde hlavně o věk a pohlaví

„Různorodost v pracovním týmu je důležitá pro vyváženost a zdravý vývoj organizace. Rozdílné osobnosti mají rozdílné zkušenosti a znalosti, a pokud se navzájem respektují, dokážou díky nim společně vyřešit prakticky jakýkoliv úkol a pokrýt potřeby zaměstnavatele lépe, než skupina navzájem si podobných lidí,“ vysvětluje Hana Púllová, ředitelka společnosti Randstad.

Jak ukázaly výsledky průzkumu, více než pětina českých zaměstnanců někdy zažila ústrky kvůli svému věku, ať už příliš nízkému či vysokému. Tato forma diskriminace se nejvíce dotýká mladých do 24 let a pak pracovníků starších 55 let.

„Skrytá věková diskriminace je jednou z hlavních příčin vyšší nezaměstnanosti lidí v těchto věkových skupinách. Řada zaměstnavatelů stále ještě žije v mylné představě, že ideální zaměstnanec by měl mít mezi 24 a 35 lety. Nejčastěji se přitom odvolávají na údajně menší flexibilitu lidí nad 40, skutečným důvodem preference mladších ročníků ale často bývá neochota přizpůsobit styl práce a vedení týmů lidem s rozdílnými zkušenostmi a také snaha šetřit na platech,“ připomíná Púllová.

Podle ní je ovšem tento přístup nesmírně krátkozraký: „V situaci, kdy máme nejnižší nezaměstnanost v celé Evropě a naprostý nedostatek technicky vzdělaných lidí, je záměrné opomíjení celé skupiny pracovníků, kteří disponují zkušenostmi a zároveň i potřebným nadhledem, spíše známkou neschopnosti vedení dotyčných firem přizpůsobit se realitě,“ zdůrazňuje.

Diskriminace v českých firmách se netýká jen lidí v určitém věku, ale představuje problém i pro další skupiny pracovníků. Rozdílné zacházení z důvodu pohlaví někdy zažilo 16 procent zaměstnanců, 10 procent muselo čelit rasové a stejný počet lidí i náboženské diskriminaci.

Sexuální orientace se podle názoru 84 procent respondentů u nich ve firmě vůbec neřeší, 11 procent zaměstnanců ovšem zmínilo, že právě kvůli ní se už v práci také potýkali s problémy.

A jak jsme na tom ve srovnání se světem? Přestože Česká republika má stále co zlepšovat, v celkovém hodnocení se zařadila mezi státy s menší mírou diskriminace.

Nejlépe je na tom Lucembursko, kde se počet zaměstnanců potýkajících se s diskriminací pohybuje mezi 5 a 10 procenty. Lépe než my si stojí například i Švédsko a Rakousko a mezi nejtolerantnější národy se zařadili i naši sousedé Slováci.

Naopak nejhůře jsou na tom v Indii, kde je omezování či útisku v práci z různých důvodů vystavena polovina všech pracujících. Na diskriminaci si hodně stěžovali i zaměstnanci v Turecku, Malajsii, Singapuru, Francii, ale také v USA, kde každou výše zmíněnou formu diskriminace zažívá minimálně pětina všech pracujících.