Filip: První ryze český web? Nikdo neví

První doména pro Československo byla tehdy .CS. Na ní je zajímavé, že jednak nevydržela příliš dlouho, jednak že má takovou zvláštně pohnutou historii. Poté, co se Československo rozpadlo a ta doména začala být zase volná, byla přiřazena novému státu – to bylo tehdy Srbsko a Černá Hora.

Ta doména je ale prostě nějak problematická, neboť dříve, než se začala používat, se i Srbsko a Černá Hora rozpadly na samostatné státy. A dnes vlastně používána není.

Doména .CS se začala používat v roce 1990 a vůbec první stránkou fungující na ní byl web Ústavu pro aplikovanou kybernetiku v Bratislavě. Takže vlastně první „česká“ doména pochází ze Slovenska. V roce 1993 se pak objevila doména .CZ a začala postupná migrace domén na naši národní doménu.

To je právě otázka. Tehdy se totiž migroval celý balík webů, takže to bylo nějakých deset domén – vesměs z akademického prostředí. Ale kvůli tomu nejsme schopni zjistit, kdo měl jako první koncovku .CZ, víme to pouze u domény .CS.

Úplně na začátku to bylo překvapivě zadarmo. Protože internet byl tak malý, že to nikdo nepovažoval za něco důležitého. Zpoplatnění přišlo až výrazně později, kdy se správy ujalo CZ.NIC. Sdružení vzniklo v roce 1998 a správy se ujalo v roce 1999.

Tehdy se platilo 800 Kč za registraci a 800 Kč za prodloužení, to znamená, že člověk si musel připravit nějakých 1600 Kč, což při tehdejších cenách byly celkem vysoké peníze. Fungovalo to jako velký regulátor.

Dnes je situace složitější, protože máme komerční registrátory. Velkoobchodní cena jedné domény je nějakých 125 Kč. Na druhou stranu jsou tam ještě nějaké další poplatky za udržení kanálu, takže koncová cena může být o něco vyšší. V konečném součtu jsme i přesto pod nějakou desetinou dřívějších nákladů na pořízení vlastní domény.

Na to jsme poměrně hrdí – je to přes 1,25 miliónu. Na tom čísle je zajímavé, že jsme přerostli nebo doháníme některé podobně lidnaté státy západní Evropy. Například počet českých domén již převýšil počet rakouských domén. Doháníme státy jako Švédsko a podobně.

V tom postkomunistickém prostoru – s výjimkou Černé Hory, která má neuvěřitelně krásnou a zajímavou koncovku .ME – máme největší hustotu domén na obyvatele. Češi skutečně registrují nejvíce domén ze všech těch původních postkomunistických zemí.

Ano, já si myslím, že to největší téma je regulace internetu a zásahy státu. Stát si začal uvědomovat, že existuje nějaký internet. Pravdou je, že nefunkčnost internetu by znamenala velký zásah do ekonomiky a do všeho, a to i kdyby šlo o výpadek pouhých několika hodin. Takže stát se snaží nějakým způsobem převzít odpovědnost za ochranu a obranu, ale myslím, že to nedělá vždy zcela šťastně.

Přišel s regulacemi, proti kterým jsme protestovali – šlo například o povinnost poskytovatelů blokovat nějaké adresy v souvislosti se zákonem o hazardních hrách. My nemáme nic proti regulaci hazardu, ale to prolomení principu, že na internetu je možné něco blokovat v České republice, se nám nelíbí.

No a teď je tu další velké téma – návrh vojenského zpravodajství, kdy by vlastně zpravodajci rádi odposlouchávali internetový provoz. Tvrdí, že to budou dělat z důvodu obrany kybernetického prostoru, ale zase je to celkem silné prolomení soukromí, a proto o tom hodně diskutujeme.

Obecně myslím, že se ta doba posouvá v tom, že člověk ztrácí soukromí. Není to samozřejmě jen internet, je to úplně všude. Když se ve dnešní době projdete po ulici větších měst, je v podstatě zázrak, když vás nezabere nějaká kamera.

Podobně se to děje i na internetu. Už to dávno není to pankáčské prostředí, kde byl každý anonymní a mohl si dělat, v „co chtěl”. V tomto se mnoho věcí mění. I demokratické země zpřísňují ten dohled. Já si nejsem jistý, jestli je to správně, ale takhle se to děje.