Zednáři: ušlechtilé skutky s tajemnými rituály

Císařovna si dělala starosti, jaké neplechy v lóži provádí. Sama cítila vůči zednářům odpor, považovala je za neznabohy a nedůvěřovala jim. Rozhodla se zakročit – sedmého března přikázala svým vojákům, aby večer zkusmo pročesali vídeňskou lóži Au Trois Squelettes (U tří kostlivců) v síni na Margarethenhofu na Bauenmarku. Ti vnikli do lóže, požádali bratry o kordy a oznámili jim, že jsou zatčeni. Poté se překvapená císařovna dozvěděla, že mezi třemi desítkami zadržených je vysoký počet významných dvorských hodnostářů.

Mezi zednáře chodil například její rádce a důvěrník Josef Sonnenfels a syn jejího osobního lékaře Gottfried van Swieten, přednosta studijní komise. Zednáři byli nakonec propuštěni na svobodu.

V jejich prospěch zakročil František Lotrinský: „Jeho Výsost nejvznešenější zednář v Evropě, který řízení překážel a projevil ochotu, že bude za chování zednářů odpovídati a že vyvrátí každou námitku, která by proti nim byla pronesena.“ Dvořani dostali jen přísné napomenutí, aby podobné noční schůzky už neorganizovali. Zednáři, kteří se mimo jiné věnovali dobročinnosti (v Praze například vybudovali zednářský sirotčinec v Bredovském paláci a založili ústav pro hluchoněmé U Hybernů) se v té době už stali součástí veřejného života. A měli svou symboliku.

Přijímání zednářského učně (tovaryše) bylo tajemnou záležitostí. Například do lóže v Bredovském paláci na Novém Městě pražském (v dnešní ulici Politických vězňů) U tří korunovaných hvězd vstupoval v 18. století v noci adept zednářského učení, zvaný hledající, s bázní a vyjeveně. U dveří do lóže stál strážný s taseným mečem, důstojný a mlčenlivý. Hledajícího vedl druhý dozorce lóže. Budoucí učeň měl zavázané oči, košili odhrnutou z levé části prsou, podkasanou pravou nohavici a rozvázané přezky u střevíců.

Nechal se vést do lustry rozzářeného sálu, kde v průčelí seděl v křesle velmistr, po stranách na lavicích podél stěn mistři a učni. Těla mistrů zpola zastíraly obřadní zástěry, stylizované podle zednického oděvu, symbolu práce. Nábytek pokrývalo modré sukno. Na koberci ležely hmotné zednářské symboly – trojúhelník, kružítko a olovnice. Právě před nimi sejmul dozorce adeptovi šátek. Tajemník lóže se dotkl jeho obnažených prsou jílcem svého kordu. Vzápětí povstal velmistr, v pravici třímal zednářské kladivo, v levici kord a dal pokyn uchazeči, aby odpověděl na otázky, které mu položí řečník.

Po odpovědích, když zednářský učeň prokázal znalosti zednářských pravidel, poklekl nahým kolenem na stoličku, pravici položil na evangelium a levici na odhalená prsa. Následovala přísaha, že nevyzradí zednářské tajemství. Velmistr jej nakonec objal na znamení, že byl přijat do lóže. Podobný přístup platil i u dalších lóží. Jako rituální barvu si zednáři vybrali modř a svůj hlavní svátek stanovili na den Jana Křtitele.

Nejstarší pražská lóže vznikla zřejmě v době francouzské okupace Prahy za války o dědictví rakouské roku 1741. Jmenovala se Zu den drei Sternen (U tří hvězd, od roku 1763 U tří korunovaných hvězd) a podporovali ji Francouzi. Chránil ji hrabě Fryderyk August Rutowski, guvernér obsazené Prahy. Inicioval také založení zednářské lóže Sincérité (Upřímnost) v Litoměřicích. Vystupoval proti habsburské vládě a nebylo divu, že lóže Marii Terezii vysloveně otravovaly. Stejně brojila proti zednářům katolická církev.

Marie Terezie po výše uvedeném incidentu v roce 1743 zednáře sice tolerovala, ale v roce 1766 vydala zákaz tajných společností, pravděpodobně se však týkal nelegalizovaných lóží. Zákaz netrval dlouho.

V 70. letech 18. století k pražským lóžím přibyly lóže Zu drei gekrönten Säulen (U tří korunovaných sloupů) a Zu den neun Sternen (U devíti hvězd). Mezi prvními pražskými zednáři převažovali aristokraté, v prvé řadě důstojníci, postupně se poměr začal měnit ve prospěch měšťanů a úředníků. V 80. letech už působily v českých zemích kromě pěti pražských lóží a dvou brněnských ještě lóže v Opavě a Klatovech.

Cíle zůstaly stejné – vybudování duchovní humanity v srdcích a mysli, zdokonalení jednotlivce. Krásu má tvořit soulad moudrosti a síly vůle. Podle slov historika Josefa Petráně: „Vyznavači se sami z moci rozumu povýšili na nejužší bratrství vyvolených, vytrženi ze světa zla, který je obklopuje, uchváceni pradávnou láskou k dobru.“ (Josef Petráň, Kalendář, Československý spisovatel, 1988)

Jejich filozofie zaujala i Josefa II.

Na rozdíl od své matky považoval zednáře „za trochu excentricky bláznivé, ale celkem neškodné občany státu“. Usoudil, že mají velké intelektuální schopnosti a je třeba jich využít pro politické cíle. Sám se zednářem nikdy nestal, nelíbily se mu jejich „kejklířské obřady“. V prosinci 1785 vydal patent, který redukoval počet oficiálně schválených lóží a organizoval je na územněstátním principu. Mezi zednáře patřily pozoruhodné osobnosti.

K významným zednářům patřili historici Rafael Ungar, Ignác Cornova, fyziolog Augustin Procházka, technik František Josef Gerstner a mnozí další. Mineralog Ignác von Born, zakladatel Soukromé učené společnosti z roku 1773, spojoval zednářskou činnost s pracemi učenců.

Známý byl také velmistr lóže U tří korunovaných sloupů Josef Canal de Malabaila, který měl svéráznou představu o lidské rovnosti. Sice pořádal skvělé hostiny a založil velkou zahradu zpřístupněnou Pražanům za Koňskou branou, po něm nazvanou Kanálka, ale zároveň na její vrata umístil nápis: Psům a Židům vstup zakázán.

Německé zednáře dopaloval také tím, že pořádal ve své zahradě pikniky, kterých se účastnili jak pražští zednáři, tak i jejich manželky a dcery. Profesor August Meissner, německý zednář a přítel zednáře a básníka Friedricha Schillera, k tomu poznamenal: „Slyšel jsem dokonce na veřejnosti žvástat i ženské o věcech, které mají znát jen bratři řádu.“

V 90. letech 18. století ovšem nastaly pro zednáře zlé časy. Po výbuchu Francouzské revoluce se stali podezřelými ze „spolupráce s jakobíny“. Lóže se musely podřídit policejnímu dozoru. Jednotlivci je začali opouštět. Začátkem roku 1794 se pražští zednáři rozhodli „uspat na čas svou činnost“. O rok později císař František II. jejich činnost zakázal. Zednáři se začali scházet v tajných kroužcích.

Zednářský charakter měla mít společnost Stálci, založená roku 1839 vlastencem a lékařem Karlem Slavojem Amerlingem. Ten chtěl, aby členové rozvíjeli ducha i tělo, zbudovali chrám slovanské jednoty a nepropadali mamonu. Mezi sebou se stálci zdravili Dařbůh.

Pro veřejnost ovšem byli „ti noví blázni“. Stálci se kvůli úřednímu vyšetřování rozešli už v roce 1840. Pro příslušnost k zednářství vyšetřovali v letech 1855 až 1857 i Jana Evangelistu Purkyněho. Musel slíbit, že nevstoupí do tajné společnosti, což komentoval slovy, že mu to nečiní žádné potíže, protože „není v jeho povaze konati něco tajně, může-li konati dobro veřejně“.

K zednářům se tehdy mimo jiné hlásili František Palacký, František Ladislav Rieger, revolucionář Josef Václav Frič, zakladatelé Sokola Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš.

V 60. a 70. letech 19. století se uvolnily politické poměry a vznikaly další zednářské pololegální společnosti. V Praze působily Harmonie a Amicitia. Soukromý zednářský kroužek se zformoval kolem Vojty Náprstka a scházel se v domě U Halánků na Betlémském náměstí v Praze. Na počátku 20. století se objevila snaha vytvořit samostatnou českou zednářskou lóži.

Zednář a zubní lékař Alfréd Baštýř si svůj dům v Praze nechal vyzdobit zednářskými symboly – trojúhelníkem a kružítkem.

Toho si všimla policie, předvolala jej a žádala odstranění znaku. Baštýř vzpomínal: „Dělal jsem nevědomého, vydával jsem to znamení za značku stavitelovu – úředník dělal kravál a já jsem odešel s tím, že vlastně nevím, co po mně chtějí. Znak jsem nechal na fasádě.“

Začátkem 20. století vznikly další lóže mimo Prahu a v roce 1905 lóže U tří korunovaných sloupů, která navazovala na svou předchůdkyni v minulosti. Lóže se před veřejností skrývala pod názvem Jednota přátel filozofie. Pořádala diskuse, přednášky i odborné konference. K zednářům patřil zmíněný Alfréd Baštýř, dramatik Jaroslav Kvapil, astronom Milan Rastislav Štefánik, malíř Viktor Stretti a vynálezce František Křižík.

Zednáře podporovali i volnomyšlenkáři. K zednářské problematice se vyjádřil rozhodně T. G. M. poté, co byl nařčen z toho, že je členem nějaké lóže: „Nemáť už smyslu organisovat se pro cíle kulturní v tajných a obřadnických spolčeních, chceme dnes ve všem světla veřejnosti, také politicky minula doba tajných spolků, demokratism je také veřejný a vystupuje již pod veřejnou kontrolou. V každém ohledu je zednářství dnes zastaralým, vykonalo mnoho dobrého, ale dnes již nemá značného významu… jen katolická církev šíří o něm svou pověrečnou a slabošskou pověst.“

Před válkou bylo u nás už dvanáct zednářských organizací. Jejich činnost ale průběh války ochromil. Změnu přinesl až vznik Republiky československé. Tehdy se zednářství formovalo už v jiných podmínkách.