Zdrcení Franz Josef a Sissi. Korunní princezna Stefanie však manželovu sebevraždu uvítala

Rodiče zpráva zdrtila. Teprve odpoledne téhož dne informovali Stefanii, princovu manželku. Nechápala příčinu katastrofy, plakala, ale později ve svých pamětech uvedla: „Přesto mě smrt spasila od soužití plného strachu, starostí a bezútěšnosti – jenže za jakou cenu! Všechno, budoucnost moje i země, pro niž jsem mnohé trpělivě snášela, se zdála být roztříštěná.“ Soužití s nevyrovnaným chotěm, zhrouceným fyzicky i duševně, ji vyčerpávalo a plnilo zoufalstvím.

Situace se nyní změnila, skoro se zdálo, že po sebevraždě následníka trůnu se Stefanie duševně osvobodila a získala postupně sebevědomí. Její manželský svazek nepatřil ke šťastným, i když do něj zpočátku vkládala velké naděje. Především ji měl zbavit obav z otce Leopolda II., belgického krále, boháče a svrchovaného vládce Konga.

Belgické království bylo ve srovnání s šestisetletou habsburskou dynastií ještě v plenkách. Vzniklo teprve před 190 lety, v roce 1830, z jedné části Spojeného království nizozemského. Tehdy začala belgická revoluce, která skončila odchodem Nizozemců. V roce 1831 pak vznikla konstituční monarchie v čele s Leopoldem I. z rodu Koburgů, Stefaniným dědečkem.

Jeho syn Leopold, otec budoucí korunní princezny a vévoda brabantský, nepatřil k příjemným lidem. Nepřívětivý, uzavřený, neuměřeně vysoký mladík neměl mnoho přátel. Když mu v osmnácti sháněli nevěstu, aristokratky se nijak nehrnuly.

Proslul sice vysokou inteligencí, ale také obrovským nosem a kulhavou chůzí. Nakonec mu vybrali sedmnáctiletou nevěstu, rakouskou arcivévodkyni uherského původu Marii Henriettu.

V květnu roku 1853 se oba adepti manželství setkali ve Vídni a okamžitě se sobě zprotivili. Malá drobná Marie Henrietta milovala hudbu, koně, psy a pohyb. Leopold netančil, umění jej nepřitahovalo a raději vysedával v knihovně. Kněžna Melanie Metternichová, třetí manželka rakouského státního kancléře, o jejich možném svazku prohlásila, že se v jejich případě žení pacholek od koní s jeptiškou, přičemž „vévoda brabantský je ona jeptiška“.

Přesto se oba nešťastní protagonisté v srpnu roku 1853 vzali.

Už po líbánkách se novomanžel začal stýkat se známou herečkou. Ženu nemiloval a očekával od ní reprezentaci a děti. I v tom druhém se podle něj nevyznamenala. Za prvních deset let manželství mu porodila sice tři děti, ale jen jedno z nich byl syn. Stefanie se narodila jako zatím nejmladší 21. května 1864. Po smrti dědečka Leopolda se stal její otec o rok později belgickým králem. Ihned se náruživě pustil do práce ve snaze vybudovat z Belgie moderní stát a o rodinu se nezajímal.

Stefanie později o svém dětství prohlásila: „Zatímco jiné děti vzpomínají s radostí na šťastnou dobu v domě rodičů, vzpomínaly jsme se sestrou jen velice nerady na ponuré zážitky, které jsme prožily pod rodičovskou střechou.“

Leopold s dětmi nekomunikoval, vedle královských povinností jej zajímala pouze péče o zahradu a trpasličí ratlík Squib, se kterým chodil i na mši. Matka se sice spolu s potomky věnovala hudbě, malovala s nimi a četla jim, ale zároveň je neúměrně trestala. Švihala je bičem, nutila klečet na hrachu a malou Stefanii za nejmenší prohřešek zavírala na celé hodiny mezi zdvojené dveře.

Je s podivem, že si dívenka zachovala zdravý rozum. Dobře se učila a už ve dvanácti mluvila a psala německy, francouzsky, anglicky a trochu vlámsky. Výuka probíhala ve schválně nevytopených místnostech bruselského paláce, aby „se děti otužily“. Dívka si z nich v zimě odnesla omrzliny a zrudlé ruce jí později přinesly výsměch vídeňské společnosti. Přesto zdárně dospívala a spěla ke svému manželství.

V lednu 1869 zemřel na důsledky zápalu plic Stefaniin devítiletý bratr Leopold, následník belgického trůnu. Otce to zdrtilo – neutěšilo ho ani narození poslední dcery v červenci roku 1872 – Clementine. Později se ale právě ona stala jeho nejmilejším dítětem.

O čtyři roky později slavila Stefanie svoje první přijímání a účastnila se poprvé velké hostiny. Ve svých dlouhých šatech vystupovala velmi sebevědomě.

Rodiče si o ní vyslechli od hostů samou chválu v duchu poklon: „Vaše malá je skvěle vychována, můžete být spokojeni a šťastni.“ O kráse a inteligenci nepadlo ani slovo. Přesto se debutantka cítila úžasně.

Mezitím se ve Vídni zabývali hledáním nevěsty pro tamního korunního prince Rudolfa, ani ne dvacetiletého. V úvahu připadaly pouze rovnorodé katolické vládnoucí rody, a tak se adeptek nedostávalo. Následník trůnu sice navštívil Madrid, Lisabon a Sasko, ale tamní princezny se mu nezamlouvaly. Stefaniina sestra Louisa se provdala za princova loveckého přítele Philippa von Coburg. Právě ona o Rudolfovi v Belgii pěla ódy, a tak o něj probudila zájem i u belgické královské rodiny. Jeho zhmotněním se stala následníkova návštěva v Bruselu v březnu 1880.

Císařův syn patřil k nejžádanějším svobodným mužům v Evropě. Ženy jej obdivovaly a milovaly, muži nosili vous à la Rudolf. Inteligentní, vzdělaný mladý muž se projevoval temperamentně, vznětlivě, ale zároveň propadal melancholickým náladám a působil nevyrovnaně. Svědčil o tom i fakt, že kromě vlastního doprovodu vzal do Bruselu i svou tehdejší milenku, herečku bádenského divadla, podle zprávy konfidenta „hezkou, mladou Židovku“. Zřejmě potřeboval oporu stejně jako po letech při své sebevraždě, kdy vzal s sebou Mary Vetserovou.

To ovšem patnáctiletá Stefanie nevěděla. Vypadala jako spokojené poloděcko s buclatým obličejem, krásnými rameny a štíhlým pasem. Ne krásná, ale svěží a mladá. Rudolf ji uviděl poprvé při večeři v den svého příjezdu 5. března 1880.

Neokouzlila ho, ale ani neodpuzovala – vědom si svých povinností se s ní už třetí den pobytu zasnoubil. Napsal o tom: „Našel jsem, co jsem hledal. Stefanie je pěkná, dobrá, obratná, velmi vznešená a stane se věrnou dcerou a poddanou svého císaře a dobrou Rakušankou.“ Ona sama jej „považovala za roztomilého“. Oficiální zasnoubení proběhlo následující den.

Dne 11. března přicestovala do Bruselu i Sissi, krásná a chladná v tmavě modrém kostýmu. Alžbětu na nádraží vítala i budoucí Rudolfova manželka v hnědé róbě s bílým kloboukem, který se k ní vůbec nehodil. I to se Alžběty dotklo. Stefanie ji zkrátka nenadchla. Přesto se svatba obou mladých konala ve Vídni 10. května 1881. Hlavní město monarchie přivítalo šestnáctiletou dívku slavnostmi a jásotem. Mnohé aristokraty ale zklamala.

Dvorní dáma císařovny Alžběty hraběnka Marie Festetitcsová se o Stefanii vyjádřila nemilosrdně: „Neměla obočí ani řasy. To jediné, co na ní bylo krásné, byla její porcelánově bílá pleť. Rozum jí, myslím, zcela chybí.“ Jiní upozorňovali na její „hubené, červené ruce“. Přitom nevěsta ve svých bílých brokátových šatech vyhlížela důstojně a majestátně.

Své ano Rudolf zašeptal, kdežto ona „téměř vykřikla“. Přesto se cítila smutně a osaměle, zvláště po oddavkách, kdy její rodiče Vídeň opustili a Stefanie s manželem odjela na líbánky do Laxenburgu. Cítila se údajně jako mučednice. Zámek Laxenburg působil nevlídně, chyběly koberce, studené místnosti nelákaly k posezení „se svým zatuchlým vzduchem“. O sexu nevěděla novomanželka nic.

První manželský styk ji vyděsil: „Jaká to byla noc! Jaký hnus! Nic jsem nevěděla, byla jsem přivedena k oltáři jako nic netušící dítě. Myslela jsem, že snad na zklamání zemřu.“ Přesto jejich manželství pokračovalo vcelku dobře.

Po svatbě se Rudolf trochu zklidnil a snažil se o dobrý vztah ke své ženě. Psal jí pozoruhodně láskyplné dopisy. Například: „Nejdražší anděli, strašně po Tobě toužím a počítám dny, které nás ještě oddělují.“ Podepisoval se Coco – přezdívkou v rodinném kruhu. Stefanie odpovídala ve stejném duchu jako jeho Coceuse. Postupně se ovšem „nejdražší anděl“ měnil v „milou Stefanii“. Jejich politické názory se také rozcházely.

Rudolf manželku šokoval svými liberálními, ba revolučními postoji. Už v pětadvaceti tvrdil: „Jsem zvědav jen jako tichý pozorovatel, jakou dobu tak stará a houževnatá stavba jako tohle Rakousko bude potřebovat, než se ve všech spárech rozklíží a zhroutí se.“ Jeho Coceuse tomu nerozuměla. Děsila ji jeho kritika šlechty a církve, nepodporovala jeho intelektuální a politické ambice. Ty poslední ovšem nepřijímal ani dvůr.

Měla smysl hlavně pro reprezentaci, slavnostní přijetí, skvostné bály. Přesto ji u dvora nemilovali. „Chladná blondýna“, jak ji nazývalo okolí, se podle něj chovala strojeně a přezíravě.

V soukromí na partnera, obletovaného mnoha ženami a také milenkami, žárlila – zejména, když jeho láskyplnost zjevně opadala. Přesto zatím společně cestovali a plnili společenské povinnosti. Od roku 1881 navíc Stefanie na přání Alžběty zastupovala císařovnu při nejrůznějších oficiálních ceremoniích. Sissi prostě nudily. Zdánlivá harmonie v rodině následníka trůnu trvala i v době princeznina těhotenství. Mladý pár doufal, že potomek bude příští dědic trůnu, a nazývali nenarozené dítě Václavem. Dne 2. září 1883 se ale narodila holčička – Alžběta Marie, zvaná Erzsi.

Mladá maminka plakala, otec novorozeněte se tvářil zklamaně. A postupně odumíral i jejich vztah. Definitivně jej dorazily události z roku 1886.

Ve zmíněném roce Rudolf onemocněl. Trpěl záhadnými bolestmi, které lékaři diagnostikovali jako zánět pobřišnice. Choroba sklátila i jeho ženu. Ve skutečnosti dostal následník trůnu kapavku, tehdy nevyléčitelnou, a Stefanii nakazil. Přivodil jí tím neplodnost. Byla to strašlivá rána a vinu za ni přičítalo okolí princezně. V roce 1887 se už manželství obou aktérů hroutilo do bahna rozkladu.

Stefanie odmítala s mužem spát, oba se strašlivě hádali a křičeli na sebe. Změnili se i fyzicky. Korunní princezna ztloustla, roztekla se a slovy ženy belgického velvyslance de Jonghe: „Je ošklivá a vypadá téměř sprostě.“ I Rudolf zchátral – kromě styků s ženami „valné i nevalné“ pověsti nepřiměřeně pil a kvůli bolestem začal brát morfium. Podle pamětníků „získal rysy notorického opilce a člověka postiženého těžkou nervozitou“. A začal uvažovat o rozvodu. V září roku 1888 se pak seznámil s naivní baronesou Mary Vetserovou. Všechno spělo k neodvratnému konci.

Rudolf napsal papeži svou žádost o rozvod. Ten ale neodpověděl jemu, ale přímo císaři a doporučil, aby ji sám otec odmítl. Ke krizi mezi Františkem Josefem a jeho synem došlo 26. ledna 1889. Tehdy následníka trůnu navštívil velmi rozezlený císař. Zůstane tajemstvím, o čem spolu jednali, ale Stefaniina komorná Žofie Plankerová-Klapsová tvrdila, že „korunní princ byl strašně rozrušený, úplně přepadlý a ruka, v níž držel generálský klobouk, se mu viditelně třásla“. Údajně mu František Josef řekl: „Nejsi hoden stát se mým nástupcem.“ Tak či tak, 28. ledna v jedenáct dopoledne odjel Rudolf do Mayerlingu v jednospřežném voze. Cestou se k němu připojila Mary.

Zničený a zralý pro sebevraždu ukončil život svůj i milenky osudného 30. ledna. Vinu za jeho čin sváděl dvůr na Stefanii – neoprávněně. Oficiálně nakonec císař způsob synovy smrti potvrdil. Církevní výhrady k „pohřbu pro sebevraha“ vyvrátil lékařský posudek, uvádějící, že Rudolf „jednal v pomatenosti“. O Mary nepadlo ani slovo. Stefanii se ulevilo – její stálá panika a strach z depresivního manžela opadly.

Hrůzná událost ji zbavila i vladařských pout – stala se sice arcivévodkyní „bez portfeje“, ale mohla cestovat a znovu se účastnila ceremonií místo císařovny. Jedna část jejího života skončila. Ta horší.