Zdeněk Toman, kšeftař v rudých barvách. K nejmocnějším v ČSR patřil tři roky

Úředník s obřím vlivem a neomezenými pravomocemi. Ne náhodou se v jistých kruzích po válce říkávalo: „Obrať se na Tomana.“ Šedo-rudá eminence za protislužbu chtěla zpravidla jediné, peníze. Větší část z nich přesouvala na vlastní zahraniční konta, menší do ilegální pokladny KSČ, jež z nich platila předvolební kampaně.

Právě na tyhle transakce dohlížel generální tajemník strany Rudolf Slánský (1901–1952). S Tomanem toho sdílel více, třeba židovský původ, jenž později spolurozhodoval o jejich osudech a zčásti o osudech jejich dětí.

Zdeněk Toman se narodil do chudé židovské rodiny v tehdy uherských Sobrancích jako Asher Zelig Goldberger. Do Prahy se vydal po užhorodské střední škole studovat práva. Stal se tady z něj Zoltán Toman a propadl komunismu. V letech 1926–1936 pracoval jako vedoucí propagačního oddělení druhého pražského obvodu Kominterny pod jiným jménem, Vasil.

Studia ukončil jako doktor, poté pracoval na Slovensku. To již byl ženatý s Peslou Gutmanovou. Po okupaci Československa na jaře 1939 utekli přes Krakov, za pomoci tamního výboru pro československé uprchlíky, do Londýna. Přesvědčený komunista, který o tom mlčel, tam pracoval i pro exilovou vládu Edvarda Beneše. Od roku 1941 působil na ministerstvu sociální péče jako repatriační úředník.

Z Londýna zamířil po válce do Košic, kde vedl repatriační komisi a kde naplno objevil kouzlo peněz. V rámci tzv. optování pro osoby z Podkarpatské Rusi vydával československé dokumenty těm, kteří se v předválečném sčítání lidu přihlásili ke slovenské a české národnosti, a příslušníkům tzv. Svobodovy armády.

Ostatní patřili podle dohod Sovětskému svazu. Jenže v Podkarpatské Rusi – okupované Sověty – a jejím okolí se pohybovalo dost lidí ochotných za odchod zaplatit. Machinace s doklady neunikly sovětské NKVD, mocné tajné policii, jenže Toman vždy uměl získané peníze přeposílat dál…

Schopnost zavázat si vlivné provázela celou jeho strmou kariéru. Měl šarm, věřili mu demokraté i komunisti. Z Košic se později přestěhoval do Prahy, kde se brzy na ministerstvu vnitra stal šéfem zahraniční rozvědky. A byla to právě vysoká funkce, jež mu otevřela zdroj obřích zisků. Ze Zoltána se stal Zdeněk.

Výlety do ciziny byly jeho prací stejně jako vysílání prověřených lidí. Nevyjížděli ani nepřijížděli naprázdno. Ven vezli hlavně šperky končící především v Londýně, kde je měnili za valuty. Tvrdou měnu strana i stát prostě potřebovaly. Utrácet je ovšem uměla i Pesla Tomanová. Podle svědectví neváhala v Anglii zaplatit za látku na šaty přes 17 tisíc československých poválečných korun. Na okraj, za libru se tehdy platilo asi 200 Kčs.

Tomanovy zásilky – deklarované jako vývoz „bižutérie“ – putovaly napříč Evropou bez kontrol, diplomatickou poštou. Patřil k nim rovněž dovoz věcí do ČSR: od cigaret po alkohol.

Nicméně Toman si záhy našel ještě větší příjmy. Židovské uprchlíky. V ČSR působila humanitární organizace The American Jewish Joint Distribution Committee (AJDC) pomáhající přeživším koncentračních táborů. Sponzorovala i aktivity organizace Bricha podporující migraci Židů do Palestiny, tehdy spravované Brity.

Pobočku AJDC v Praze vedl Gaynor Jacobson. Pro tyto účely disponoval značnými financemi, což byl argument, na nějž vysoký státní úředník vždy slyšel. Gentlemanská dohoda zněla: vy zaplatíte za každého židovského uprchlíka, který projde ČSR, já to prosadím.

Věděl, že na to sílu má. Ministr zahraničí Jan Masaryk se nikdy – podobně jako TGM – netajil jistou slabostí pro Židy. Komunisté vše viděli zištně. Od léta 1946 do konce roku 1947 prošlo naším územím asi 200 tisíc uprchlíků z Polska a SSSR. Utíkali před protižidovskými náladami vrcholícími pogromem v Kielcích, kde v červenci 1946 Poláci ubili skoro 40 Židů, včetně deseti žen a šestitýdenního dítěte.

Ohrožení přecházeli zpravidla přes Náchod. V uzavřených vlacích projížděli do západních okupačních zón Německa a Rakouska, aby se pokusili pokračovat přes Itálii do Palestiny. Zprvu to bylo pár set lidí denně, po Kielcích až 12 tisíc osob denně.

Z hlediska velmocí šlo přitom o velmi nestandardní akce, proti nimž protestovali nejen Britové, ale i americký velvyslanec v Praze. Proti migraci se stavěl hlavně Sovětský svaz, jež odcházející často považoval za své občany. I proto Toman „pro jistotu“ hranice několikrát uzavřel. Nezapomněl ovšem přitom požadovat zvýšení vyplácených částek.

V roce 1947 měl již jiné starosti. Šmelinu s lidmi vyměnil za zbraně. Zbrojařský průmysl jel naplno, výzbroj doma zůstala rovněž po německé armádě. Ohromný přebytek našel záhy poptávku. V Palestině. Formující se židovský stát munici a zbraně naléhavě potřeboval. Jenže tyhle dodávky znamenaly přímý konflikt s Brity.

Československá vláda ovšem těmito předsudky nijak netrpěla. KSČ peníze potřebovala stále, Masaryk podepisující příslušné smlouvy Izraelcům fandil. A navíc oficiálně zásilky směřovaly do Afriky… „Bez československých zbraní by Stát Izrael nevznikl,“ řekl později první izraelský premiér David Ben Gurion.

Toman zase s oblibou s odstupem času tvrdíval, že tyhle „kšefty“ dělal z přesvědčení. Skromně pomlčel, že na nich rozhodně netratil. O těch dalších, zahrnujících nezákonné transakce s říšskými markami v americkém okupačním pásmu nebo propuštění obchodního partnera, údajného válečného zločince, šéfa židovského pracovního tábora v Polsku Mariana Kargula z vězení, mlčel raději úplně.

I díky těmhle prohřeškům od poloviny roku 1947 začal, nejen soudruhům, vážně překážet. Nepatřil k žádnému stranickému křídlu, o pohádkové zisky se dělil čím dál neochotněji. Jeho strmý pád započal dopis z 22. prosince 1947, na jehož sepsání dohlížel Karel Vaš, a který ho adresoval druhému muži ve státě hned po šéfovi KSČ Klementu Gottwaldovi, Slánskému.

Agent NKVD, důstojník vojenského zpravodajství, prokurátor vykonstruovaných procesů, mimo jiné s Heliodorem Píkou, v něm popsal Tomanovy londýnské obchody.

Slánský se rozhodl chráněnce obětovat. Zatykač byl vydán v lednu 1948. Speciální komando StB ho však zadrželo až v dubnu. Skončil ve vězení na pražském Karlově náměstí. S vyšetřovateli od začátku nespolupracoval, hrozil dokonce sebevraždou. Zatímco procházel tvrdými výslechy, u něj doma proběhla razie. Pesla, jež v říjnu 1947 porodila vymodleného syna Ivana, tíhu situace však neunesla. Osmého května skočila ze čtvrtého patra domu, v němž bydleli.

V listu na rozloučenou pro řídícího důstojníka StB Jindřicha Veselého napsala také toto: „Vím, jak velice si Tvoje žena přála mít dítě. Jsi dobrý komunista, vychováš z něho dobrého komunistu… Odchází se mi těžko. V době, kdy se tvoří typ nového člověka, radujícího se z práce, ze života. A věřím pevně, že z Ivana uděláte takového člověka. Vyřiďte mému muži, že jsem s ním byla do poslední chvíle.“

Toman se o tragédii dozvěděl, přes přísný zákaz, záhy. Litoval Peslu? Přemýšlel o synovi? Těžko říci. Jisté je, že v červenci 1948 jakoby zázrakem utekl, těsně před převozem do přísněji střežené pankrácké věznice. Tvrdil, že prostě prolezl okénkem na toaletě, pod nějž si postavil dva kbelíky. Známý ho poté ukryl na chatě za Prahou, aby pár týdnů nato překročil hranice u Chebu směrem do Bavorska, po stezce užívané jeho agenty.

Neztratil se ani na Západě. Opatrně začal spolupracovat s americkou vojenskou kontrašpionáží CIC. Příliš sdílný podle všeho nebyl. Peněz měl dost. Na soudruhy toho věděl až moc, v cizině na něj byla psaná nejedna nemovitost využívána československými špióny, jenže doma zůstali syn Ivan a Tomanova mladší sestra Aurélie. Po krátkém pobytu v Německu a v Paříži odcestoval za příbuznými do Venezuely, kde obchodoval se stroji a své bohatství ještě navýšil. A ze Zdeňka se stal opět Zoltánem.

Zemřel 20. prosince 1997 v mexickém Cabo San Lucas. O tom, že jeho jediný potomek nežije, se dozvěděl počátkem 90. let díky Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB. Tehdy vyšly najevo okolnosti jiné tajné akce StB točící se kolem prominentního kojence.

Po Peslině smrti putoval syn Ivan do dětského útulku na Štvanici, podobných institucí vystřídal několik. Domov posléze našel u kovaných straníků Jiřího a Ludmily Rohanových.

Ti se ho oficiálně ujali jako sirotka nalezeného v polovině září 1948 na jedné z jihlavských ulic. Věřili téhle verzi? Kdo ví. Paní Ludmila asi ano. Pan Jiří, řidič StB, o původu dítěte možná věděl. Noví rodiče s ním získali deset tisíc korun od údajné matky, která v dopise tvrdila, že se jmenuje Michal, že ona odchází na Západ a nemůže ho vzít s sebou. Chlapec dostal nový rodný list, podle nějž se narodil 2. listopadu 1947.

O operaci Ivan vědělo jen pár lidí. Patřili k nim estébáci Jindřich Veselý, jehož Pesla před smrtí prosila, aby se jejího syna ujal, a Alois Samec. Vše kontroloval ministr vnitra Václav Nosek (1892–1955). Ivan Toman alias Michal Rohan biologické rodiče nepoznal. Zemřel ve třinácti letech, 7. března 1961, po padesátidenním kómatu způsobeném nešťastným úrazem v pražské Stromovce. Zpopelněné ostatky uložili Rohanovi na motolském hřbitově.

V červnu 1949 byl Zdeněk Toman za pašování „bižutérie“ a machinace se zločincem Kargulem odsouzen v nepřítomnosti komunistickou soudní mocí k trestu smrti. O syna se zajímal i z ciziny. Dostával stále stejnou odpověď: beze stopy zmizel.

Synovce hledala také Tomanova mladší sestra Aurélie. Zprvu zpoza mříží. Bratrův útěk totiž z rodiny odnesla nejvíc. Po brutálních výsleších jí soud za velezradu vyměřil patnáct let. Na svobodu vyšla počátkem 60. let minulého století, záhy odjela za sestrou Lenkou do Ameriky. Ani tam na Ivánka nezapomněla. I její snahy najít ho vyzněly naprázdno. Pro estébáky zůstával trumfem desítky let… Ostatně nebyl jediným dítětem odnášejícím vyřizování účtů uvnitř KSČ.

Toman nikdy verzi o Ivanově smrti neuvěřil. Motolský hrob – na rozdíl od Aurélie a Lenky – z obav o svůj život nenavštívil. V poslední vůli synovi věnoval deset tisíc dolarů.

Ostatky kdysi obávaného úředníka teď leží ve venezuelském Caracasu, kam je z Mexika převezli příbuzní. Většinu majetku odkázal druhé ženě Marii a jejím třem dcerám.

Část z něj rozdal ještě za života: vzácné obrazy věnoval Izraelskému muzeu v Jeruzalémě, pět miliónů amerických dolarů Ben Gurionově univerzitě v Berševě, kterých se však musela domáhat. Druhá paní Tomanová totiž odmítla z pozůstalosti vydat byť dolar. Spor ukončila mimosoudní dohoda. Kolik připadlo vdově z majetku pocházejícího z bezskrupulózního poválečného kšeftování v ČSR, zůstane utajeno.

Zelig Goldberger alias Zdeněk Toman se stal hlavní postavou nového filmu režiséra Ondřeje Trojana. Nazval ho prostě: Toman. Snímek bude mít premiéru v českých kinech počátkem října. O to, aby co nejvěrněji vystihl historická fakta, se staral i televizní dokumentarista Martin Šmok.

V 90. letech. Zprvu se ke mně dostala verze: velký židovský hrdina. Vždyť univerzitě v Berševě věnoval milióny dolarů. Záhy jsem se dostal i k jiné verzi: Toman, sebestředná bestie. Poté jsem objevoval další a další informace. Toman dokonce nahrál několik vzpomínkových audiorozhovorů. Věřit jim ale nelze.

Protože vyfabuloval několik naprosto odlišných vyprávění. Nešlo o mecenáše, filantropa, jak ho vidí Izraelci, ale spíš o sebestředného pána zaslepeného mocí, penězi. V tom ho formovalo dětství a mládí. Za žádnou cenu nechtěl být znovu chudý. Nikdy nepřekročil svůj stín.

Tohle asi kdysi rozhodovalo. Odmala byl Maďar, židák. Asimilovaní čeští Židé v Praze v něm zas viděli náplavu z východu. Ano, jeho prvotní příklon ke komunismu byl asi autentický, jenže marný. Chtěl být Čechoslovákem, Maďarem, Čechem, komunistou. Nevybočovat. Podívejte se, jak měnil jména. Stále hledal skupinu, do níž by zapadl. Podařilo se mu to mezi mezinárodními šmelináři a pašeráky, kde – navzdory stereotypům – Židé vážně nepřevažovali.

Sebestředným superschopným podvodníkem, jenž okradl i komunistickou stranu, která mu dala moc. Král šmeliny v poválečné Evropě, kde se na černém trhu vydělávaly neuvěřitelné peníze. On ty kšefty „jen“ povýšil na státní úroveň. Stát mu sloužil jako zdroj závratných zisků. A to v době, kdy KSČ přebírala instituci za institucí, skutečnou moc totiž uchopila dávno před Vítězným únorem. Sloužily jí v tom také Tomanovy nelegální zdroje.

Byli s ním prostě zadobře. Potřebovali ho.

O ty dávno nešlo. Tvořili bandu chlápků toužících po moci a penězích. Různě spolu (ne)pekli, žrali se mezi sebou. Podívejte se na dodávky zbraní pro Izrael. Nešlo o žádnou pomoc, ale o prachsprostý kšeft. Do Palestiny často směřoval bezcenný trofejní šrot, z vyplácených valut si každý zúčastněný bral provizi.

Oficiálně ano. Ale já mu to nevěřím. Několikrát jsem to probíral s Frankem Reissem, který po Ivanovi z jeho pověření pátral. Právě Frank mi pootevřel dveře k Tomanovi – bestii. Většina lidí, s nimiž jsme já či on mluvili, na Tomana vzpomínala se strachem. Pro mnohé tak bylo lepší, když v roce 1948 zmizel. Jsem přesvědčený, že po emigraci okradl ještě komunistickou rozvědku. Pravdu se nedozvíme. Estébáci uměli zametat stopy, což jsme viděli po roce 1989.

Byla to skutečně nehoda. Viděli ji jeho spolužáci. Zajímavé je spíš to, že se o něj od Pesliny smrti starali Tomanovi známí. Adoptivní rodiče Rohanovi ho měli vážně rádi, získali i většinu peněz, jež Tomanovi zanechali v ČSR. Ivan Toman vyrůstal s dítětem Aloise Samce, estébáka pověřeného jeho zmizením. Jako by děcko schovávali i před zadavateli příkazů. Rozklíčovat tyto komplikované vztahy a dobrat se pravdy je dnes asi nemožné. Nezpochybnitelné je však to, že se Ivan Toman stal státním rukojmím. Estébáci potřebovali jeho otce držet v šachu. Prokazatelně spolu roky, nejen o něm, komunikovali.

Ani jsem nečekal, že mě v něm bude iritovat tak málo věcí. Ukázalo se, že když režisér chce, nemusí kvůli příběhu nijak rezignovat na reálie.