Z disidenta prezidentem. Před 10 lety zemřel Václav Havel

Na Pražském hradě byl Václav Havel nakonec celkem 13 let, během kterých si kromě uznání za své zásluhy nezřídka vysloužil i kritiku. Jaká byla v kostce jeho životní pouť orámovaná kulturou, politikou i vězněním?

Narodil se 5. října 1936 v Praze. Vyrůstal v bohaté podnikatelské a kulturně založené rodině. Jeho dědečky byli československý diplomat Hugo Vavrečka a stavitel paláce Lucerna Václav Havel, jeho strýcem zakladatel AB Barrandov Miloš Havel, mladším bratrem vědec Ivan M. Havel.

Kvůli buržoaznímu původu nemohl po roce 1948 studovat humanitní obory. Vyučil se chemickým laborantem, absolvoval večerní gymnázium a poté studoval na Ekonomické fakultě ČVUT. Odtud se snažil přejít na AMU, kde byl odmítnut, a ČVUT už jej zpátky nepřijala.

Po vojně nastoupil v roce 1959 do pražského Divadla ABC jako jevištní technik. Během 60. let se mu povedlo dálkově vystudovat dramaturgii na DAMU. Od roku 1960 působil v Divadle Na zábradlí jako jevištní technik, později se vypracoval na dramaturga, asistenta režie i autora. Jeho první nastudovanou hrou byla v roce 1964 Zahradní slavnost.

Ve stejném roce se oženil s Olgou Šplíchalovou.

V červenci 1967 přednesl kritický projev na sjezdu svazu spisovatelů a byl pak vyškrtnut z kandidátky do ústředního výboru svazu. Jeho silnější politickou zainteresovanost odstartovalo v roce 1968 pražské jaro, kdy působil v Klubu angažovaných nestraníků. Hlásal, že skutečnou demokracii zaručuje jedině možnost volby minimálně ze dvou nezávislých politických sil, požadoval uznání nekomunistických názorů.

Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy se otevřeně vyjadřoval k politické situaci, načež mu nastupující normalizační režim znemožnil další působení v divadle. Jeho činnost proti politickému útlaku se stupňovala, v roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi, dva roky poté se podílel na vzniku Charty 77, občanské iniciativy kritizující nedodržování lidských a občanských práv, za což byl „odměněn“ pobytem ve vyšetřovací vazbě.

V roce 1978 se stal jedním ze zakladatelů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V říjnu 1979 byl za činnost ve výboru spolu s Petrem Uhlem, Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou odsouzen. Odsouzen byl na čtyři a půl roku, propuštěn byl v únoru 1983 kvůli onemocnění - následně byl ještě v domácím vězení. Dobu strávenou v kriminále zachytil ve svých Dopisech Olze.

I přes perzekuci pokračoval i ve druhé polovině 80. let v opoziční politické činnosti. V prosinci roku 1988 absolvoval snídani s tehdejším francouzským prezidentem Francoisem Mitterrandem, který tím de facto uznal legitimitu československé opozice. Postupně se stal nejznámějším českým disidentem, a to hlavně v zahraničí, kde byly uváděny jeho hry a publikována a oceňována jeho díla.

V prosinci 1988 vystoupil na pražském Škroupově náměstí na manifestaci ke Dni lidských práv. Krátce nato byl opět zatčen a uvězněn, byť nakonec „jen“ na čtyři měsíce. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy však byl propuštěn na svobodu. Uvězněn byl za minulého režimu celkem třikrát a dohromady na téměř pět let.

Dne 17. listopadu 1989 začala tzv. sametová revoluce rozehnáním studentské demonstrace na Národní třídě v Praze. Havel se 19. listopadu zúčastnil založení protitotalitního hnutí Občanské fórum (OF) a 21. listopadu z balkonu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil k demonstrantům na Václavském náměstí.

Politická přeměna země nabrala rychlý spád a bylo jasné, že komunistický režim se hroutí, což potvrdil i prezident Husák oznámením abdikace. Po krátkém váhání mezi Havlem a Alexanderem Dubčekem se OF shodlo 8. prosince na tom, že kandidátem na post prezidenta ČSSR bude Václav Havel.

A proč se tedy stal prezidentem právě on? Podle politologa Petra Justa z Fakulty sociálních věd UK a Metropolitní univerzity Praha se jako hlavní reprezentant opozice v době klíčových jednání u kulatých stolů na konci listopadu a začátku prosince 1989 přirozeně stal kandidátem na prezidenta poté, co Husák odstoupil.

„Klíčovou roli v tom ale sehrál i tehdejší komunistický premiér Marián Čalfa, který Havlovu kandidaturu dokázal prosadit u tehdy ještě stále komunisty ovládaného parlamentu. Protože prezidenta volil parlament, byla role Čalfy skutečně klíčová,“ připomněl Just pro Novinky.

Jednomyslně zvolen hlavou státu byl Havel 29. prosince 1989.

Havel se stal ztělesněním nadějí nemalé části obyvatel, od začátku ale zdůrazňoval, že situace je obtížná. „Naše země nevzkvétá,“ oznámil občanům z televizních obrazovek v novoročním projevu 1. ledna 1990.

Jeho první volební období se odehrálo ve znamení přípravy prvních svobodných voleb a obnovování principů demokratické společnosti. Učinil také některá rozhodnutí, která mu později byla vytýkána, jako např. relativně smířlivý postoj k exponentům komunistického režimu či rozsáhlá amnestie, která údajně zvýšila kriminalitu v zemi, což se ale ve statistikách nepotvrdilo.

Druhé Havlovo funkční období, do kterého jej v červenci 1990 poslali už poslanci vzešlí ze svobodných voleb, poznamenalo tření mezi oběma federálními republikami, které začalo tzv. pomlčkovou válkou o název společného státu a vyvrcholilo rozpadem federace.

Havel byl pro zachování společného státu, otěže ale převzali jeho političtí konkurenti, předseda ODS Václav Klaus na české straně a šéf HZDS Vladimír Mečiar na slovenské. Když jej parlament nezvolil prezidentem do dalšího volebního období, odstoupil z funkce prezidenta federace.

Na mezinárodní scéně přitom uspěl při začleňování země do západního světa a odpoutání se ze sféry sovětského vlivu. Z Československa odešli sovětští vojáci, zemi navštívil prezident USA George Bush st. či papež Jan Pavel II.

V čele samostatné České republiky stanul Václav Havel 26. ledna 1993 a vydržel na Hradě dalších deset let, tedy po dvě funkční období. Jeho působení bylo charakteristické pnutím mezi ním a pravicovou částí českého politického spektra, zejména ODS v čele s Václavem Klausem, během jehož vlády podle Havla začala mezi Čechy panovat „blbá nálada“.

Tíhnul naopak k malým středovým stranám a v roce 1997 podpořil protiklausovské křídlo v rozštěpené ODS, z nějž posléze vznikla Unie svobody. Když poté jmenoval úřednickou vládu Josefa Tošovského bez Klause, znamenalo to definitivní rozkol.

V zahraniční politice dominuje Havlovu působení v čele ČR zejména přijetí země do NATO v roce 1999, pokročení v přípravách na vstup do EU a také Česko-německá deklarace z roku 1997, která obsahovala vzájemné omluvy obou stran za způsobená bezpráví. Havel jako spojenec USA otevřeně podpořil bombardování Jugoslávie v roce 1999 i útok na Afghánistán v roce 2001.

Nálety na bývalou Jugoslávii tehdy schválila vláda premiéra Miloše Zemana, který to letos odznačil za chybu. Václav Havel sice nepoužil okřídlený termín „humanitární bombardování“, jenž je mu neprávem připisován, ale byl pro nasazení síly, aby se zabránilo humanitární katastrofě.

Havlův soukromý život ve druhé polovině 90. let poznamenala především ztráta manželky Olgy, která podlehla dlouhé nemoci v lednu 1996.

O rok později se oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou, kterou poznal v roce 1989 na oslavách třicátého výročí divadla Semafor. Jejich vztah sledovala veřejnost spíše s nelibostí, ona ale po Havlově boku věrně stála a o 17 let staršího manžela se starala v dobách, kdy byl nemocný.

Poté, co Havla v roce 2003 vystřídal ve funkci hlavy státu jeho rival Klaus, soustředil se bývalý prezident na charitativní činnost v Nadaci Vize 97 a v Nadaci Forum 2000, která od roku 1997 pořádá každý rok v Praze setkání významných světových osobností. Do politiky zasahoval zřídka - v roce 2009 vyjádřením podpory Straně zelených.

O zdravotních problémech Václava Havla se hovořilo nejčastěji v souvislosti s onemocněními dýchacích cest a střev. Havlovy plíce dostaly zabrat nejdříve v komunistickém vězení, kde u něj v roce 1983 propukl těžký zápal plic, trpěl také zánětem pohrudnice. Po nástupu do funkce prezidenta žádné závažné zdravotní problémy neměl.

Vážné komplikace s plícemi přišly na podzim 1996. V prosinci podstoupil operaci, při níž mu chirurgové radikálně odstranili asi patnáctimilimetrový zhoubný nádor. Havel při zákroku přišel o polovinu pravé plíce. V dubnu 1998 se v Univerzitní nemocnici v rakouském Innsbrucku podrobil akutní operaci perforace tlustého střeva.

V lednu 2009 se mu po drobné krční operaci zahlenila část pravého plicního laloku. Jeho stav byl vážný, po 18 dnech už ale mohl být propuštěn do domácího léčení. Takřka celý rok 2011 žil spíše v ústraní na chalupě na Hrádečku na Trutnovsku. Naposledy jej lidé mohli vidět 10. prosince 2011 ve společnosti jeho přítele dalajlámy při jeho návštěvě Prahy. Havel zemřel v neděli 18. prosince ráno ve spánku na Hrádečku, bylo mu 75 let.

Dne 23. prosince 2011 mu byl uspořádán státní pohřeb v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, vláda navíc vyhlásila od 21. prosince třídenní státní smutek. V den pohřbu vyhlásilo státní smutek i Slovensko. Václav Havel je pochován spolu se svou první ženou Olgou v rodinné hrobce na boční severní straně kaple sv. Václava na Vinohradském hřbitově.

Co se týká odkazu Václava Havla, ten je podle politologa Justa spojen jak s jeho disidentským působením, tak s působením na postech československého a českého prezidenta, „což uznává i řada jeho oponentů,“ dodal.

„Odkazem je vlastní podíl na demokratizaci a nastartování procesu demokratizace, ačkoli se dnes řada lidí snaží vliv disidentů na pád komunismu a demokratizační procesy podceňovat či zpochybňovat. Do politiky se snažil vnášet i jiné hodnoty než jen tržní ekonomiku,“ pokračoval Just ve svém komentáři pro Novinky.

„Zdůrazňoval také, že demokracie nejsou jen demokratické volby a demokratické politické instituce, ale také aktivní občanská společnost. I to mají dnes někteří problém akceptovat a demokracii vnímají pouze skrze volby,“ poznamenal.

Jeho nejlepší kroky je podle Justa obtížné vybrat. „Existuje ale jeden všeobecný prvek, který rámuje celé jeho politické působení: těšil se velkému respektu v demokratických zemích po celém světě, včetně těch největších. Takže sloužil jako pozitivní vizitka České republiky v zahraničí. To platilo i po jeho odchodu z prezidentského úřadu a platí to i po jeho smrti,“ shrnul.

Podle historika a pedagoga Zbyňka M. Dudy je největším Havlovým odkazem skutečnost, že „důstojně a s pokorou navrátil této zemi po více než půlstoletí demokracii a znovu ji navrátil na mapu Evropy a světa“. Jeho úsilí podle Dudy nejlépe vystihuje tento citát: „Nikdy nesmíte posuzovat situaci podle toho, kolik lidí oslavuje vítězství, ale jedině podle toho, kolik jich je za ně ochotno bojovat.“

„Co patří k jeho nejlepším politickým a nepolitickým krokům jeho života? Určitě odklon od východních diktatur k orientaci na západní liberální demokratické myšlení, které se projevilo smluvními spojeneckými politickými, humanitárními, ekonomickými, vojenskými a kulturními vazbami takřka po celém světě,“ zhodnotil Duda pro Novinky.

„Ohledně jeho ‚nepolitických' kroků - což dávám záměrně do uvozovek, protože Havel byl od raného mladí jako bytostný intelektuál vždy politický, a bylo lhostejné, zda jej režim nechal či nenechal studovat, režírovat, psát, přednášet nebo jej donutil být disidentem a vězněm... V každém případě jako spisovatel, esejista, dramatik a milovník umění mimořádně obohatil československou, českou a evropskou kulturu a umění 20. a 21. století,“ uvedl Duda, který je i historikem umění.

„I politik je ovšem jen člověkem a člověk je tvor chybující. Takže i Václav Havel udělal chyby. Kontroverze vyvolaly kupříkladu některé jím udělené milosti,“ zmínil Just.

Duda doplnil, že se Havlovi namísto vděku neustále vytýká, co myslel dobře, avšak záměr se třeba ne zcela vydařil. „Např. právě ta vězeňská amnestie skoro pro všechny, ba i pro ty, kteří si jí nikdy nevážili a vzápětí se do věznic navraceli, dále neuplatnění zákazu zločinecké KSČ, nepotrestání všech jejích represivních složek a právních rozsudků z let 1948-1989,“ vyjmenoval.

Zmínil též údajné použití slov o „humanitárním bombardování“ bývalé Jugoslávie. „Ta slova nikdy neřekl,“ prohlásil Duda a připomněl, že Havlovy byly vytýkány i snahy o obnovení a zlepšení česko-německých vztahů.

„Snad Havlově osobnosti nejlépe porozumíme, když si připomeneme tuto jeho citaci: ‚Lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zla',“ uzavřel historik Duda.