Vtažen do ďábelského plánu: Po únoru 1948 musel vodit lidi do pasti na falešné hranici

Rafinovaná a zákeřná operace Státní bezpečnosti, která dostala později krycí název „akce Kámen“, spočívala v tzv. podstavení agentů či kádrových příslušníků StB do rolí převaděčů pro zájemce o ilegální přechod státní hranice.

Tito lidé byli dovedeni na falešné státní hranice (v bezpečné vzdálenosti od hranic skutečných), zatčeni fingovanými policisty v německých uniformách a předvedeni na falešný úřad americké vojenské rozvědky.

Zde byli uprchlíci vyslechnuti agenty StB v amerických uniformách. Mylně se domnívali, že jsou již v bezpečí a z vlastní vůle ochotně vypovídali. Když bylo vše zaprotokolováno a podepsáno, putovaly oběti podle různých scénářů z podvodné americké stanice do rukou čs. bezpečnostních orgánů – a posléze k soudům a do vězení.

Přeskočme několik desetiletí do současnosti. V Kdyni u Domažlic, což je malé město sedm kilometrů od Všerub, žije Václava Jandečková. Ta si před časem předsevzala, že vypátrá, jak to bylo s jejím dědečkem, Otou Tulačkou, o němž pouze věděla, že po únoru 1948 pomáhal mnoha lidem, i prominentním, při útěku přes hranice a za odbojovou činnost si v komunistickém vězení odseděl patnáct let.

Při studiu v různých archívech narazila na zmínky o akci Kámen, o níž historici dosud dokázali zjistit jen málo. Rozhodla se, že musí přijít na to, jak byly tyto akce organizovány. V pátrání, v němž hodně pomohla i její znalost místního prostředí, „objevila“ mezi desítkami aktérů někdejších událostí také postavu Stanislava Lišky, velitele stanice SNB ve Všerubech, který s jejím dědečkem spolupracoval.

Posléze získala z jednoho našeho archívu jakousi kopii Liškovy krátké, česky psané strojopisné zprávy (měla název Falešné hranice), kterou sepsal v roce 1950 v německém uprchlickém táboře v Ludwigsburgu a v níž vysvětloval, jak musel u Všerub vodit oběti do pasti. Na sklonku roku 2012 připravila Václava Jandečková o výsledcích svého bádání o akci Kámen časopiseckou studii a zamýšlela vydat také knihu.

K tomu potřebovala nějaké fotografie Stanislava Lišky.

Neměla však ani jednu, a tak rozjela novou pátrací akci. Věděla, že Liška v padesátých letech s manželkou a třemi malými dětmi emigroval do Kanady.

Obstarala si telefonní seznam Edmontonu, kde podle jejího zjištění kdysi Liškovi bydleli, a jak uvedla v rozhovoru s autorem tohoto článku, „zkoušela jsem prostě volat na všemožná čísla, až jsem jednoho dne mluvila s Luďkem, starším z jeho dvou synů, jemuž bylo při útěku šest let“.

Stanislav Liška zemřel v roce 1980. Syn Luděk ani jeho mladší bratr Libor češtinu neovládali a neuměli ani v tomto jazyce číst. Luděk pouze trošku mluvil. O nějaké akci Kámen však neměl nikdo z rodiny nejmenší tušení, a tak jim Václava Jandečková poslala Liškovu zprávu z roku 1950.

To přimělo syny prohledat tátovu pozůstalost. Našli text se stejným názvem – ale jeho originální podobu. Potvrdila se tak domněnka Jandečkové, že dokument z archívu byl nepřesným opisem, který v Ludwigsburgu získal agent StB Emil Sztwiertnia.

Mezi otcovými písemnostmi však v lednu 2013 nalezli synové jiný poklad! Libor si pamatoval, jak mu otec svého času řekl, že kdyby je někdy zajímalo, proč museli z Československa odejít, že „něco“ napsal. A oni to objevili!

Strojopis (psaný v češtině bez diakritiky) měl 60 stran a opět nesl název Falešné hranice. Datován byl rokem 1959 a ukázalo se, že obsahuje vylíčení jeho podivuhodného životního příběhu, ale především jedinečné svědectví přímého účastníka přísně tajné akce Kámen – a také svědectví o Liškově dvojí hře.

Paměti klíčového svědka potvrdily mladé badatelce výsledky jejího archivního výzkumu a staly se součástí její publikace, kterou na sklonku roku 2013 – pod názvem Kámen – vydalo domažlické Nakladatelství Českého lesa.

Stanislav Liška se narodil 27. srpna 1911 v Pištíně u Českých Budějovic. Četníkem se stal v roce 1935. V květnu 1938 sloužil několik měsíců v jednotce SOS (Stráž obrany státu) a posléze během celého období protektorátu působil na četnické stanici Kdyně.

Po válce byl příslušníkem uniformované bezpečnostní složky SNB (Sboru národní bezpečnosti), která tehdy plnila funkci policie, a hned od 10. května 1945 se stal velitelem stanice SNB ve Všerubech. Jak uvedl ve svých pamětech, „v roce 1946 dostaly naše pohraniční stanice rozkaz starat se také o to, jak vypadá situace na druhé straně. To znamenalo špionáž. Věděl jsem již tehdy, že s tou je obyčejně spojena i kontrašpionáž, velezrádná, životu nebezpečná činnost“.

K naplnění rozkazu si Liška najal sudetského Němce Williho Seidla, který se pak stal důležitou postavou v jeho dalších osudech. Byl to bývalý voják wehrmachtu, ženatý a měl dvě děti. „Velmi se mě obával,“ poznamenává Liška ve vzpomínkách, „zatímco jeho rodina měla moje plné sympatie, a to proto, že jeho manželka, Češka, se během německé okupace nepřihlásila k německé národnosti.“

Seidla vždy Liška přepravil tajně přes hranice a za tři dny očekával jeho návrat. Nosil výborné zprávy a Liška tím ve zpravodajské činnosti dosahoval výsledků oceňovaných a obdivovaných jeho nadřízenými.

Po několika měsících však přišel Seidl s nabídkou. Prý se sešel v Německu s určitou osobou, která velmi usiluje o spolupráci s Liškou pro druhou stranu, tedy pro americkou zpravodajskou službu. Za to prý bude Liška dostávat veškeré zprávy, které bude vyžadovat. Podle svých pamětí tehdy Seidlovi odpověděl: „Souhlasím, ale s podmínkou, že vždy a za každých okolností bude brán zřetel na moji rodinu.“

Pětatřicetiletý velitel SNB měl tehdy doma sedmiletou dceru a čtyřletého syna. Přitom jistě nemohl nevědět, jak nebezpečnou hru svou spoluprací s CIC (americkou špionážní službou) rozehrává. Můžeme se jen domnívat, co vše se odehrávalo v jeho nitru a jaké bylo jeho skutečné smýšlení. Faktem však bylo, že na začátku roku 1947 vstoupil do komunistické strany.

Nabízí se úvaha, zda si touto politickou aktivitou nechtěl vůči svým nadřízeným vytvořit krytí, aby tak mohl bez většího podezřívání pracovat na obě strany (SNB spadal pod ministerstvo vnitra, jemuž velel komunista Václav Nosek, a členství v KSČ se v Liškově funkčním postavení víceméně očekávalo).

O jisté Liškově společenské angažovanosti mnohé vypovídá dokument z 22. dubna 1948, v němž oblastní velitel SNB v Klatovech oznamuje nadřízeným výsledky prošetření rozsáhlého udání na Lišku a na obhajobu jeho důvěryhodnosti mj. uvádí:

„V obvodu stanice požívá praporčík SNB Stanislav Liška velké vážnosti, o čemž svědčí skutečnost, že byl občanstvem povolán do místního akčního výboru ve Všerubech, dále je členem místního výboru KSČ, členem okresního vedení KSČ, předsedou místního odboru Národní jednoty pošumavské a velitelem připravované roty pohraniční milice ve Všerubech.“

V době vzniku tohoto dokumentu však už byl Stanislav Liška vtažen do akce, o níž později podal v pamětech unikátní svědectví. Jednoho březnového dne roku 1948 se na jeho stanici objevila návštěva z Prahy. Mladý muž se představil jako dr. Evžen Breza ze zpravodajské ústředny ministerstva vnitra a řekl:

„Jako jeden z nejschopnějších, o němž máme dobré informace, jste určen, abyste prováděl akci ministerstva vnitra na zdejších hranicích. Budete uměle převádět lidi přes hranice a my si je budeme po určitém opatření vyslýchat.“

Zdůraznil, že celá akce je záležitostí státního tajemství a její vyzrazení by pro praporčíka znamenalo vězení. Pak mu předal obálku s rozkazem a podpisem okresního velitele SNB v Domažlicích: „Dopravte doručitele rozkazu na čsl.-bavorské hranice v úseku A a B a odpovídejte na eventuální otázky Vám kladené.“

Po prohlídce terénu dostal Liška za úkol zajistit domek na kraji obce Myslív, kde měla být zřízena falešná německá celnice i s patřičně vybavenou kanceláří pro důstojníka CIC. V dalších dnech dostal instrukce, s kterými lidmi a jakým způsobem bude komunikovat, a též mu byla objasněna jeho konkrétní úloha:

„Vy budete dojíždět pozdě večer do Kdyně, kde v hotelu Modrá hvězda vždy převezmete určité osoby. Naložíte je do auta, zastavíte na dvorku stanice SNB ve Všerubech a pak s nimi půjdete pěšky směrem k hranici. Přijdete až na hráz rybníka k falešné závoře a řeknete jim, že tam dál už je Bavorsko a že není vyloučeno, že na druhém konci hráze narazí na bavorskou celní hlídku. To je celý váš úkol.“

Na druhé straně měli uprchlíky očekávat dva jiní příslušníci všerubské stanice SNB (které musel Liška určit), oblečení do uniforem německé pohraniční stráže. Ti měli převáděné zastavit zvoláním Halt! a přivést je na fiktivní německou celnici. Od Lišky se požadovalo, aby dodal pro akci ještě třetího četníka, který měl rovněž v německé uniformě patrolovat okolo a nedovolit nikomu, aby se k domku přiblížil.

Podle připraveného scénáře se uskutečnily mezi 23. dubnem a 1. květnem 1948 dohromady tři převody přes falešné myslívské hranice, při nichž Liška sehrál určenou roli. V pamětech líčí, že chtěl nějakým způsobem celou akci překazit, ale nenašel žádnou možnost – i když se o tom radil s manželkou a s některými podřízenými i kamarády.

První obětí provokační akce byl podnikatel Jan Prošvic s manželkou a dvěma dětmi. Cestou do hotelu Liška v autě přemýšlel, jak tuto rodinu zachránit: „Nebylo pro mě těžké překročit i s nimi opravdové hranice, ale co moje rodina? Ne, to neudělám. Moje žena porodila 17. února naše třetí dítě a rodina mi byla nade vše. Upozornit je, v čem se nacházejí? Ne, to také ne. Vždyť nemusí vydržet výslech, prozradí mě, a co moje rodina? Ne, nenašel jsem východisko z této již započaté hrůzy. Vjel jsem do dvora hotelu…“

Ještě té noci po návratu od falešné hranice měl Liška doma schůzku se Seidlem. Nadiktoval mu dopis pro kamaráda Václava Kociána, který už předtím uprchl a žil v Paříži. Popsal v něm celou akci s falešnými hranicemi a žádal ho, aby zařídil vysílání zprávy v britském rozhlase.

Dopis byl skutečně doručen, zachoval se, a v českém vysílání BBC v příštích týdnech několikrát zaznělo varování.

Dva měsíce po falešných převodech, 15. června 1948, podali Američané oficiální protestní nótu. Podrobně v ní bylo popsáno, co a jak se na okraji Všerub odehrávalo. Bylo zřejmé, že to mohl prozradit jen člověk, který falešnou americkou úřadovnu viděl. Kromě organizátorů akce tedy připadal v úvahu jen Liška nebo někdo z jeho tří kolegů v německých uniformách.

Liška však zřejmě měl v té době ještě důvěru nadřízených a vyslýchán nebyl. Klec nad ním spadla až v polovině prosince 1948, kdy byl zatčen a obviněn „ze zneužití služebního postavení“ ve spojitosti s ilegálním přechodem pětičlenné rodiny ing. Tumlíře.

Byl vězněn na Borech a později v Praze na Hradčanském náměstí. Tehdy mu byla hlavní oporou manželka Růžena. Obstarala výborného advokáta a důmyslným způsobem dokázala s manželem komunikovat i přes zdi věznice. „Posílala mi pravidelně balíčky. V nich vždy bylo i několik malých dukátových buchtiček a v jedné byl pokaždé zapečen moták, který mi pověděl, co mám při výsleších a před soudem vypovídat,“ vysvětloval Liška v pamětech.

Vina mu nakonec pro nedostatek důkazů prokázána nebyla a 5. května 1949 byl vrchním vojenským soudem odsouzen pouze na tři dny za nedovolené držení zbraně. Po propuštění z vazby byl převelen do Staňkova a v oněch dnech, jak uváděl v pamětech, definitivně dospěli s manželkou k rozhodnutí o útěku do Bavorska.

I s třemi malými dětmi odešli v noci na 12. srpna 1949. Nejdříve jim ve Furth im Waldau pomohl Seidl, potom se dostali do uprchlického tábora v Ludwigsburgu u Stuttgartu. Zde se Liška v polovině září překvapivě setkal s Janem Prošvicem, první obětí falešných převodů z noci na 24. dubna 1948. Prošvic byl po zatčení ve Všerubech odsouzen a poslán na nucené práce. Z tábora v Kladně se mu však podařilo uprchnout a dostat se za hranice.

Jan Prošvic okamžitě americkým úřadům muže, který ho před několika měsíci v policejní uniformě zavedl k falešné závoře na hranicích, identifikoval jako komunistického špióna. Liška byl předveden na úřadovnu CIC a podroben výslechu, zatímco mu byly důkladně prohlédnuty všechny jeho osobní věci v místnosti, kde s rodinou bydlel.

Po objasnění celé záležitosti se Američané Liškovi omluvili, jak to vylíčil i v pamětech, a nabídli mu funkci šéfa policie v uprchlickém táboře. Byl v tom čase bez šance na jakoukoli práci, a tak „jsem potlačil veškerou svoji hrdost a lidský cit a místo přijal“.

Začátkem roku 1950 žádal Liška o emigraci do Anglie. Tamější Czechoslovak Relief Committee (organizace na pomoc uprchlíkům z Československa) chtěla od něho „vysvětlení případu ve Všerubech“. Na tento podnět vznikla již zmiňovaná Liškova zpráva, jím samotným nazvaná Falešné hranice.

Kromě objasnění samotného průběhu událostí se v závěru tohoto spisku snažil vysvětlit své konání: „Již před únorem 1948 jsem prováděl převádění, po únoru znovu. Celkem asi 110–113 lidí. Pomáhal jsem každému, komu hrozilo nebezpečí zatčení. Převáděl jsem chudáky i bohaté…

Od zimních měsíců roku 1946 až do mého zatčení, tj. do 10. prosince 1948, jsem pracoval v amerických tajných službách. Mám dosud své číslo a toto právě nemohlo být ani p. Prošvicovi řečeno. Chtěl bych se zeptat, kolik asi lidí již tehdy pracovalo pro dobro nás všech a pro věc českou? A hlavně zcela zadarmo!“

Vlastní dilema a pocit viny ponechával na rozhodnutí adresátům zprávy: „Zhodnoťte prosím můj charakter. Moji tajnou tříletou práci, moji pomoc asi 113 pronásledovaným, mé riziko – riziko pětičlenné rodiny, moje šestiměsíční vězení, nervové onemocnění mé a hlavně manželky z mnoha výslechů StB a naproti tomu vizte ‚falešné hranice’.“

V poslední větě Liška podotýká, že si některé nyní nezajímavé maličkosti ponechává pro budoucnost, „až se budou soudit ti, kteří to zavinili, neb jedině já budu mít možnost je usvědčovat“.

K tomu však Stanislav Liška nikdy nedostal příležitost…

Když v Ludwigsburgu neuspěl s žádostí o emigraci do Anglie, zažádal o vystěhování do Austrálie. Po splnění všech procedur se dostal až k australskému konzulovi, ale opět neuspěl. „Kdosi nás u něho poznamenal,“ posteskl si v pamětech.

Šťastný byl až další pokus – v únoru 1951 mohl s celou rodinou na lodi Goya vyrazit do Kanady. „Velmi rád uzavírám tuto kapitolu mizerného života, plného hrůz, strachu, odříkání, vyhrožování, beznaděje, útisku, vydírání, osočování ze lži a pomluv.“

Novým domovem se rodině stala Alberta, kde se za sedm let všichni stali kanadskými občany.

„Kanadu máme rádi,“ uzavírá Stanislav Liška svůj šedesátistránkový strojopis. „Je to země velikých možností, ovšem nejkrásnější na celém tomto velkém světě je moje rodné milované Československo, jižní Čechy, Šumava. Nedej mu proto zahynout, Svatý Václave.“