Volná myšlenka aneb Bezvěrci jdou do boje proti vlivu katolické církve

Machar si povzdechl: „Po přečtení mého dílka na Moravě jistý páter kázal, že tvrdím o Kristu Pánu, že byl tulák a kominík… Dostal jsem i list: Vaše Blahorodí! Pojedeš-li, chlape, do Přerova, vyletí tvůj vlak do povětří. Podepsán: V nejhlubší úctě katolík.“

Některé výpady věřících nebyly úplně neoprávněné. Argumenty volnomyšlenkářů-bezvěrců se někdy nesly v duchu tvrzení: „Upálili jste nám Jana Husa a Všichni papežové jsou darebáci a surovci, neboť křesťanství se šíří ohněm a mečem.“

S Volnou myšlenkou se současník setká jako s pojmem nejspíš v oblasti literární, případně ze vzpomínek známých osobností. Znalec Švejka si jistě vybaví slova hostinské Palivcové, která pronesla poté, co se dozvěděla, že si její muž odsedí deset let za velezradu: „A potom po rozsudku, když ho odváděli, vykřik jim tam na chodbě, jak byl z toho celej pitomej: Ať žije Volná myšlénka!“

Přitom zmíněný spolek vznikl především jako osvětový a vzdělávací, za pomoci přednášek, demonstrací a tisku chtěl bojovat proti vlivu katolické církve na soudobou společnost. Hlavním smyslem činnosti se stala sekularizace státu a jeho odluka od církve, to vše na základě vědeckého poznání (nově se Volnou myšlenkou zabýval Antonín K. K. Kudláč v knize Příběhy Volné myšlenky, Knižnice Dějin a současnosti, 2005). Organizace to měla těžké už od začátku.

„Volná myšlenka jest všesvětová liga na hájení práva k volnému projevení každé myšlenky lidské v oboru náboženském, politickém i sociálním. Hájí právo volného zkoumání rozumového,“ tak zněla definice světového kongresu volnomyšlenkářů v Římě v roce 1904 (mezinárodní Volná myšlenka vznikla v Bruselu v roce 1880). V Čechách stanul u zrodu bezvěreckého hnutí v 70. letech 19. století Alfons Šťastný, statkář z Padařova a budoucí zakladatel agrární strany.

Ten zřídil v roce 1874 v Praze Spolek volných myslitelů, který se scházel ve Spálené ulici v hostinci U Slovanské lípy. Už po roce jej ale rozpustili. Ke konci století se střety mezi katolickou církví a formující se občanskou společností zostřily v celé Evropě. U nás se odpor proti vlivu kléru na politiku promítl do úvahy o zbytečnosti náboženství vůbec. Antiklerikalismus splýval s odporem proti Habsburkům jako vládnoucí dynastii. To se promítlo například v demonstracích pražských studentů v roce 1893.

Dne 15. května 1893 na počátku velikých svatojánských oslav se pokrokoví studenti rozhodli, že svrhnou z mostu sochu sv. Jana Nepomuckého. V té době se do metropole sjížděly tisíce lidí, aby uctily památku zmíněného světce. To mladé lidi neodradilo – asi 150 z nich chtělo kamennou skulpturou pohnout, ale nepodařilo se jim to. Tak alespoň kamením vytloukli skleněné hvězdičky v její svatozáři. Jejich počet mezitím vzrostl, táhli společně na Betlémské náměstí, kde zapěli Hranice vzplála.

Když míjeli na nábřeží pomník dávno zesnulého monarchy Františka I., jeden z mladíků vylezl na Habsburkovu sochu a kolem krku jí jako oprátku omotal kus provazu. Pokrokáři uctívali jako národního světce Jana Husa, ne Jana Nepomuckého. Skončili na Příkopech. Oprátky si nikdo nevšiml a visela na císaři ještě týden. Následoval známý vykonstruovaný proces s Omladinou.

V odmítavém postoji ke katolicismu se shodla většina představitelů modernistických myšlenkových proudů – od realistů, jako byl Machar, po anarchisty typu Stanislava Kostky Neumanna. Organizovaný bezvěrecký spolek vznikl ale až po povolení místodržitelstvím v lednu 1904 pod názvem Augustin Smetana podle filozofa a bývalého křižovnického kněze, kterého církev exkomunikovala.

Ustavující valná schůze Spolku Augustin Smetana proběhla v květnu 1904 v restauraci U Čížků v Ječné ulici v Praze. Předsedou se stal redaktor novinář Julius Myslík, prvním místopředsedou zmíněný S. K. Neumann, druhým redaktor Karel Pelant.

Mezi řádné členy patřili například manželé Masarykovi, literární kritik F. V. Krejčí či sociolog Emanuel Chalupný. O rok později se Augustin Smetana změnil v sekci mezinárodní federace Volné myšlenky. Bezvěrců u nás ale nebylo mnoho.

Při sčítání v roce 1910 se jako bezkonfesní označilo 20 789 osob, z toho v Čechách 11 204, na Moravě 1094 a ve Slezsku 683. Přesto se členové Volné myšlenky stýkali s ateisty z jiných národů, pořádali přednášky, zabývali se problematikou výchovy a vzdělávání „ve jménu vědy“.

Žádali odluku církve od státu, odcírkevnění škol, pohřeb žehem, emancipaci žen, civilní manželství, právo na rozvod. Vyzývali také k vystoupení z církve pod heslem Los von Rom! (Pryč od Říma!) Bezvěrci přitom využívali vlastní tisk – časopisy s názvem Volná myšlenka, Havlíček, Neruda. Zapojovali se do všech aktivit zaměřených proti katolickému vlivu na veřejné dění.

A rekrutovali se ze všech vrstev – od sociálního demokrata Josefa Boleslava Pecky a realisty JUDr. Theodora Bartoška, přes anarchistku a feministku Luisu Landovou-Štychovou a excentrického malíře a básníka Josefa Váchala až k otci herečky Olgy Scheinpflugové, Karlu Scheinpflugovi. K bezvěrcům se hlásil i JUDr. Václav Bouček, který později vypracoval předlohu o rozvodech a manželství z roku 1919.

Volnomyšlenkáři se zdravili Na zdar! a jejich symbolem se stala maceška. Úspěšnost bezvěrecké činnosti dokazoval i fakt, že XIV. světový kongres Volné myšlenky se konal právě v Praze v září 1907.

„Posílám srdečný pozdrav do Prahy, města posvěceného jedním z největších představitelů Volné myšlenky, Janem Husem,“ pozdravil v telegramu kongres ruský spisovatel Leonid Nikolajevič Andrejev, autor slavné novely Červený smích. Mistr Jan by se jistě podivil, jak často byl na kongresu nazýván volnomyšlenkářem. Celé shromáždění mělo slavný průběh. Úvodní setkání se konalo 8. září na Žofíně za účasti 2600 delegátů.

Vedle projevů se konaly nejrůznější akce – během pěti dnů jednání volnomyšlenkáři navštívili Národní divadlo, kde se hrála Prodaná nevěsta, uspořádali veselici na Letné a podnikli výlet do Tábora. Kongresu poslal telegram také spisovatel Maxim Gorkij a zvláštní básně na jeho počest vytvořili J. S. Machar a Jaroslav Vrchlický. Sjezd vypracoval prohlášení o cílech hnutí a vydal otevřený dopis proti papežskému syllabu Pia X., který brojil proti vědeckému poznání. Neopomněl ani práva žen.

„Potraty Volná myšlenka pokládá za zlo, protože zabíjejí tisíce žen, ale v případě matky nemanželské, v bídě, mající více než tři děti v rodině, či dědičné zatížení, by mělo být dovoleno provádět zákroky veřejně v lékařské ordinaci,“ vyhlašovala Volná myšlenka na kongresu. Jeho účastnice požadovaly zřízení koedukovaných škol, vyšší vzdělání žen, zrušení celibátu učitelek a volební právo. Senzací se stal projev spisovatelky Lily Boubelové-Novákové, která se vyslovila pro školní sexuální výchovu a sociální pomoc prostitutkám a vybídla své kolegyně, aby „z temnot domácností vytáhly do světa barů!“

Sjezd proběhl k uspokojení všech, až na jeden incident z 11. září v Plodinové burze na Senovážném náměstí. Den předtím totiž liberecký spisovatel Johann Hutter navrhl, aby kongres uspořádal diskusi s katolickými kněžími. A to neměl dělat. Ve středu 11. září se Plodinová burza zaplnila množstvím lidí, „takže vrata byla o půl osmé uzavřena proti davu, vůči čemuž byli policisté tradičně bezmocní“.

Mimo jiné se dostavil i budoucí prezident Edvard Beneš s bratrem Vojtou. Faráři přišli pouze tři a debata nedopadla zrovna skvěle. Duchovní spílali celému představenstvu Volné myšlenky, volnomyšlenkáři zase bohu, takže státní zástupce Josef Gellner to chtěl všechno rozpustit. Neučinil tak, „protože ho chtěli zbít, a tak toho raději nechal“.

Vše skončilo rozmrzelým rozchodem. Podobné střety měly své příčiny – volnomyšlenkáři kritizovali kněze a katolíky na stránkách tisku dost nevybíravě, poukazovali na jejich zločiny v minulosti a démonizovali je. Proti tomu vyzdvihovali pokrokovou úlohu Jana Husa, pronásledovaného klérem, v našich dějinách.

„V Smrkové Týnici opilí pořadatelé klerikálního plesu provozovali 6. září t.m. prostopášnosti, pili pivo z dřeváků, hudebníkům je lili do houslí a jednomu přerazili šmytec. A pan farář Pavel neví o tom ničeho? V Stražicích zase Anna Vajnarová upozorňovala na pátera J. Urbana, kterým dívkám ve škole sukně vyhrnoval,“ referoval časopis Havlíček o věřících zpustlících v roce 1907. O jeho bojovném ladění svědčil i podtitulek z díla Karla Havlíčka Borovského „Bratře Čechu, shoď černou hazuku!“.

Stejně divoce vyznívaly i jeho titulky z denních zpráv: „Kostelníci jsou na vymření. Církev nechce mluvit nad hrobem bezvěrce. Jsou faráři duševně zatíženi? Bratrovrah v kutně.“ Havlíček kritizoval také katolické zpronevěry a vůbec tepal chování věřících a „lživost církve“.

Tak pod titulkem Lhou, až se jim od huby práší, uveřejnil v srpnu 1908 článek o podivné praxi časopisu Svatý Vojtěch. Ten pravidelně otiskoval příspěvky od jakési stařenky Součkové – spílala ostře a často evangelíkům. Havlíček ale „rozkryl její identitu“. Zjistil totiž, že „listy nepsala stařenka Součková, nýbrž nějaký František Klíma. Bude to asi kněz, neboť jen v Čechách jsou toho jména tři. A to je vůbec důkaz, jak Svatý Vojtěch vyrábí hodné stařečky, to se rozumí moc staré“. Podobné výpady vyvolávaly i podobné reakce.

„Jest to škandál, co ti lidé provádějí. V jejich výkladní skříni na Františkově nábřeží v Praze vidno proticírkevní spisky a brožurky s názvy: Papež má 200 komorníků, Svedená jeptiška a Faráři osahávají ministranty,“ stěžoval si trpce katolický Čech na Volnou myšlenku v prosinci 1911. Její materiály rozzuřily i zástupce prezídia c. k. zemské rady, kteří chtěli být neustále informováni o těch, kteří se hlásí k bezvěreckému hnutí, a slídili, nakolik jsou v něm aktivní. Tak v září 1907 dostalo prezídium zprávu od ředitele reálky v Táboře Josefa Johna.

Psalo se v ní: „Náš student Alois Pěchota je svůdcem čtyř zdejších žáků, jmenovitě Kymly, Pekáče, Šivla a Novotného. Nutil je totiž, aby mu dali padesátikorunu na Volnou myšlenku.“

Dále se pisatel podivoval nad mladíkovým chováním: „Byl přitom stále doma, nedělal nic, chodil po městě, četl spisy socialistické. Podivno jest, že jeho otec, který platí za vážného a rozumného občana, mu taková alotria trpěl.“

Tak či tak, podobné hnidopišské války nikdy nebyly ústředním smyslem činnosti členů Volné myšlenky. Ti pokračovali ve svém osvětovém a vzdělávacím programu s výše uvedenými cíli.

Vydali velkou monografii a několik publikací o životě Jana Husa a zřídili Husův sirotčinec pro děti bezvěrců. Od roku 1913 se začali připravovat na vzpomínkovou akci k 500. výročí upálení Mistra Jana v roce 1915.

Jejich úsilí zmařila Velká válka.

Už v srpnu roku 1914 byl úředně zastaven časopis Havlíček. V říjnu téhož roku, vzhledem k zhoršující se hospodářské situaci, sami volnomyšlenkáři dobrovolně přestali vydávat Volnou myšlenku. A 24. května 1915 vydal polní podmaršálek arcivévoda Bedřich armádní rozkaz vyhlašující zákaz některých českých národních organizací – České národní rady, České obce sokolské a Volné myšlenky.

Právě Volná myšlenka prý „promísila národně české tendence se zednářsko-republikánskými“. A o šest dní později policie obsadila sekretariát této bezvěrecké organizace a zabavila zbytek knih. V roce 1916 se octli ve vězení v Praze někteří volní myslitelé – například Julius Myslík a Theodor Bartošek. Z metropole putovali do různých internačních táborů v Rakousku. Jedna éra působení Volné myšlenky skončila.