U Moskvy utrpěl wehrmacht první porážku

„Nadešel 6. prosinec 1941. Vojska Západního frontu zahájila na severu a na jihu od hlavního města protiútok. V prostoru Kalininu a Jelce se pohnuly sousední fronty,“ napsal v pamětech generál Georgij Konstantinovič Žukov, který byl v říjnu 1941 povolán do čela Západního frontu, aby pomohl uhájit Moskvu.

Němci toho dne čelili útoku z několika směrů. Sovětská 29. armáda zaútočila přes zamrzlou Volhu západně od Kalinu na německou 9. armádu. Spolu s ní útočila i 31. armáda. Obě se podařilo zastavit, ale Leljušenkova 30. armáda napadla severovýchodně od Klinu bok 3. německé obrněné skupiny a postoupila o 12 km. V posledním případu bylo německému velení jasné, že ji musí stáhnout a s ní musí ustoupit i 4. obrněná skupina, aby jí nehrozilo obklíčení ve výběžku severně od Moskvy.

Německé polní velení s ústupem počítalo. Polní maršál Fedor von Bock, který velel skupině armád Mitte (Střed) zahrnující 2. 4. a 9. armádu i 2. obrněnou armádou a 3. a 4. obrněnou skupinu, už 5. prosince poslal německému Vrchnímu velitelství pozemních sil (OKH) hlášení: „Naše síla je u konce.“ V noci na 6. prosince schválil stažení Guderianovy 2. obrněné armády od Tuly i ústup 3. a 4. obrněné armády od Jachromy a Krásné Poljany. Němci plánovali pomalý ústup, při kterém stáhnou i techniku, to však kvůli mrazu možné nebylo, zamrzlé motory nešly nastartovat. Jen jeden jediný pluk 2. armády měl za den 318 případů omrzlin.

Situace se ještě vyostřila, když 7. prosince nastoupily další čerstvé sovětské pluky. Na vojáky wehrmachtu se valila za křiku „urá“ jedna vlna vojáků v kožešinách za druhou. Podporovaly je tanky T-34, které na rozdíl od německých nezamrzaly, navíc se startovaly stlačeným vzduchem a měly široké pásy, které jim umožnily jet i v hlubokém sněhu, aniž by zapadaly.

Německá 1. pancéřová divize z 3. obrněné skupiny se po nočním ústupu 7. prosince ráno snažila zastavit sovětský postup na Klin, ale marně. Tlak Rudé armády rostl. Do bojů se zapojila Rokossovského 16. armáda, která zaútočila západně od Krásné Poljany, odkud se už Němci stáhli. Největší hrozbu dál představoval postup Leljušenkových tanků. Marně němečtí velitelé žádali o jakékoli posily. Žádné nebyly a nemohly vypomoci ani sousední jednotky. Sověti útočili na frontě široké jedenáct set kilometrů sahající od Kurska až k Tichvinu nedaleko Leningradu. Na Němce, kteří stále neměli zimní vybavení, uniformy si prokládali novinami, spoléhali se na to, co jim pošlou z domu nebo co vezmou zabitým a zajatým rudoarmějcům, se valily do zimy dobře vybavené uralské pluky.

Bock označil ve svém deníku 7. prosinec za strašlivý den, další však nebyly lepší. Sovětský tlak nepolevoval. Rudoarmějci překročili 8. prosince železniční trať z Kalininu do Klinu a přiblížili se k druhému městu, odkud se snažila uniknout 3. obrněná skupina.

Týž den vydal Adolf Hitler směrnici pro zimní tažení. Podle ní měly ustat velké ofenzívní operace, což bylo jen potvrzením stávajícího stavu. Jako mnohokrát později ani u Moskvy nepovolil ústup. Němci se měli zakopat a přečkat v zákopech zbytek prosince i leden, kdy jsou mrazy nejsilnější. Rozkaz vůdce však nebylo možné splnit. Na německou 2. obrněnou armádu stahující se od Jelce zaútočily sovětské tanky a tři jízdní divize, které nedokázala odrazit. Na frontě vznikla trhlina široká 25 km.

Žukov mohl být s průběhem operace spokojen, i když mu vadilo, že se často podnikaly čelní útoky místo obchvatných: „Dne 8. prosince osvobodila 16. armáda Krjukovo a rozvinula útok k Isterské vodní nádrži. Na sklonku dne 9. prosince po překonání tuhého odporu nepřítele přiblížila se 20. armáda k Solněčnogorsku a 11. prosince vyhnala nepřítele z města. Dne 13. prosince 1. úderná armáda a část sil 30. armády Západního frontu postoupily ke Klinu. Sovětská vojska obchvátila město ze všech stran a vtrhla do něho; po úporném boji v noci na 15. prosince vyčistila Klin od nepřítele.“

Bock se rozhodl ustoupit až na královeckou linii K sahající od Kursku přes Orel a Gžatsk (dnes Gagarin) až k Rževu. Hitler s ústupem nesouhlasil a vyslal za polními veliteli svého pobočníka, aby prosadil jeho rozhodnutí. Povolil jen omezený ústup 3. obrněné skupiny a 9. armády z Kalinu a Klinu i stažení 2. obrněné armády od Tuly. Když Bock varoval, že jeho skupině armád Mitte hrozí úplné zničení, vůdce 16. prosince oznámil, že uvolňuje posily.

Později však v jeho rozkazu stálo: „Vůdce nařídil, že větší ústupové manévry nelze provádět.“ Pozice se neměly opouštět, ani když budou mít Němci jednotky v týlu. Nemocný Bock dostal 19. prosince dovolenou a vrchní velitel pozemního vojska Walther von Brauchitsch rezignoval. Pod palbou kritiky se ocitl i tankový velitel a tvůrce doktríny blitzkriegu Heinz Guderian, který z každé divize stáhl jeden pluk o 60 km zpět. Hitler ho 25. prosince odvolal a týž den se postavil do čela OKH. Osobně velel pozemním silám až do konce války.

Po zatlačení Němců od Moskvy vydal Žukov 13. prosince směrnici, podle které měli být v další fázi Němci zahnáni do vzdálenosti 130 až 150 km od Moskvy, tedy víceméně na linii K, na kterou nařídil stažení Bock.

Ve zbytku zimy měla Rudá armáda zatlačit Němce o dalších 150 km na západ k linii u Smolenska. „Snažili jsme se znovu nabýt to postavení, které fronty zaujímaly před začátkem útočné operace německých fašistických vojsk pod krycím názvem Taifun,“ uvedl Žukov ve svých pamětech.

Stalin chtěl, aby se obklíčila a zničila celá skupina armád Mitte, když by se ramena kleští sevřela u Brajnsku a Vjazmy. Němci se však stihli stáhnout a zakopali se na březích řeky Lamy a Rugy.

Rudá armáda neměla na přelomu let 1941 až 1942 tolik sil, aby provedla druhou fázi útoku po celé délce fronty. Němce zatlačila o 80 až 250 km zpět a vyčistila od nich okolí Moskvy, Tuly i Kalininu a uvolnila sevření Leningradu, když dobyla Tichvin.

Wehrmacht utrpěl první velkou porážku. Do té doby jen vítězil, nacisté sice prohráli bitvu o Británii, ale té se účastnila jen luftwaffe. U Moskvy padl mýtus o neporazitelnosti pozemních sil Třetí říše. Němcům se nakonec nepodařilo ani to, co dokázal Napoleon, do Moskvy nepronikli, i když za Napoleona nebyla Moskva hlavním městem.

Více než milionová armáda měla 250 tisíc mrtvých a zraněných a dalších asi 200 tisíc německých vojáků bylo zajato. Cena však byla vysoká, Sověti přišli o 650 tisíc až milion vojáků.

Sověti provedli protiútok, i když byli pod ohromným tlakem. Poslední fáze operace Taifun, jejímž cílem bylo ovládnout Moskvu, začala v druhé půlce listopadu, když skončila pověstná rasputica, kdy se po deštích proměnily polní cesty v bláto. Němci dobyli 24. listopadu Solněčnogorsk ležící 50 km západně od Moskvy. Vojáci hitlerovské 3. obrněné skupiny překročili 27. listopadu moskevsko-volžský průplav a zmocnili se mostu v Jachromě 60 km od Moskvy. Vyhodili do vzduchu i elektrárnu, která dodávala proud do hlavního města.

Dostali se až ke kameni označujícím na silnici z Moskvy do Leningradu její 41. kilometr, přičemž některé jednotky pronikly ještě hlouběji. Němečtí pěšáci se dostali až na nádraží v Krjukovu 22 km od Moskvy a 35. pěší divize postoupila po silnici od Solněčnogorsku až do vzdálenosti 16 km od Moskvy. Četa jednoho motocyklového praporu SS se dokonce dostala na konečnou moskevských trolejbusů.

Tvrdé obranné boje vedla Rudá armáda už 1. prosince ve směrech od Solněčnogorsku a Volokansku i Možajsku. Němci navíc zahájili i postup od jihu, Stalin později označil 4. prosinec za nejkritičtější den.

Německý postup se však zadrhl. „Nepřítel je vyčerpán, ale pokud nyní nezlikvidujeme nebezpečné nepřátelské průniky, Němcům se podaří zesílit své postavení v moskevské oblasti na úkor severních a jižních skupiny vojsk,“ varoval Žukov, když plánoval rychlý přechod do protiútoku.

Sovětům pomohla zima, která byla ten rok mrazivější. S protiútokem taky čekali, až mrazy ještě zesílí a německá technika bude ochromena. Němci nebyli na zimu připraveni. Neměli nejen vhodná maziva, ale vojáci bojovali v letních uniformách, protože se plánovalo další bleskové tažení. Vázlo však i zásobování municí a dodávky nové výzbroje, protože v Rusku byla mnohem řidší železniční síť než v západní Evropě.

Velké sklady byly ve Varšavě a další pak u Minsku a Smolensku. S postupem k Moskvě se však zásobovací linie prodlužovaly nad únosnou míru. A jak uvedl Žukov: „Na nepřátelské komunikace, táhnoucí se více než tisíc kilometrů, soustavně útočily partyzánské oddíly, které svými hrdinskými akcemi mařily zásobování nepřátelských vojsk.“

K záchraně Moskvy přispěly i chyby německého velení a špatné načasování operací. Napadení Sovětského svazu se z půlky května přesunulo na konec června, protože Hitler chtěl napřed vyřešit situaci na Balkáně, kde se Italům nedařilo porazit Řeky. Mussolini navíc potřeboval pomoc i v severní Africe.

Po útoku na SSSR se v půlce léta postup německých vojsk zastavil. Důvodem nebyly jen dlouhé zásobovací linie, ale absence plánu na další postup. Až podle vývoje situace se mělo rozhodnout, kterým směrem se bude dále postupovat. Smolensk otevírající cestu na Moskvu, přitom byl ovládnut už 15. července.

Hitler nakonec nařídil zamířit na jih - na Kyjev. Chtěl ovládnout na obilí a průmysl bohatou Ukrajinu s Donbasem a obsadit Krym. Současně pokračoval postup na Leningrad, kolébku bolševické revoluce. Moskva se do centra pozornosti dostala až na konci léta. Operace Taifun byla zahájena 30. září, ale po prolomení obrany mezi Vjazmou a Brjanskem se postup wehrmachtu zastavil na sovětské obranné linii u Možajsku. Jak napsal Žukov: „Hitlerovské vrchní velení zřejmě do značné míry podcenilo možnosti Rudé armády a přecenilo možnosti vlastních vojsk“.

Velitel 4. obrněné skupiny Erich Hoepner už 3. prosince v hlášení napsal: „Ofenzivní bojeschopnost sborů se vyčerpala.“ Důvodem byla „nadměrná fyzická a morální zátěž, ztráta velkého počtu velitelů a nedostatečné zimní vybavení“.

Selhal však i průzkum, štáb OKH ještě 4. prosince uváděl: „V současné době není nepřítel před skupinou armád Mitte schopen bez větších rezerv podniknout protiútok.“ Jenomže Sověti rezervy měly a v té době je už přisunovali na frontu, aniž by si toho vyčerpaní Němci všimli, protože dodržovali radiový klid.

Sovětům také pomohlo, že uzavřeli smlouvu o neútočení s Japonskem. Mohli tak stáhnout značnou část sil z Dálného východu. Japonci se rozhodli ovládnout jihovýchodní Asii a v době největšího náporu na Moskvu už jejich letadlové lodě mířily k Pearl Harboru. V Berlíně nepanovala velká radost z rozhodnutí Japonců zaútočit na jih, sice to znamenalo oslabení Velké Británie, ale nijak to neulehčovalo situaci německých sil na východní frontě. Navíc útok na Pearl Harbor změnil válku ve světovou. Vstup USA zásadním způsobem změnil poměr ekonomických sil v neprospěch Osy.

Údobí mezi 5. a 7. prosincem 1941 tak znamenalo začátek obratu v druhé světové válce.

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011 Georgij Konstatinovič Žukov: Vzpomínky a úvahy, Svoboda 1971

Chris Bellamy: Absolutní válka, Academia 2011 Georgij Konstatinovič Žukov: Vzpomínky a úvahy, Svoboda 1971 Paul Carell: Operace Barbarossa, Mustang 1996

Robert Forczyk: Moskva 1941 - Hitlerova první porážka, Grada 2009