Tragédie pro Sissi a Františka Josefa. Korunní princ Rudolf zastřelil sebe i milenku

Zároveň Hoyos prohlásil, že Mary asi korunního prince zavraždila – otrávila ho cyankáli.

Jinak emotivní a sobecká Sissi, jak Alžbětu nazývali, osudovou tragédii zvládla – byla to ona, kdo informoval manžela a císaře Františka Josefa o hrozném neštěstí. Předtím ještě stačila pozvat na návštěvu jeho přítelkyni, herečku Kateřinu Schrattovou, aby zdrceného mocnáře utěšila (kromě jiných se této problematice věnovala historička Brigitte Hamannová).

Alžběta se setkala i se zhroucenou Helenou Vetserovou, matkou obviněné Mary. Poznala ji kdysi na jakési zábavě a jeden čas Helena, věčně obklopená ctiteli, dokonce nadbíhala sotva dospělému Rudolfovi! Teď byla uplakaná a zničená, zaskočená smrtí svého dítěte.

Podle vzpomínek pamětnice Idy Ferenczyové panovnice k Heleně prohodila: „,Ale víte,‘ říká Její Veličenstvo hlasitěji, ,že i Rudolf je mrtvý?‘ Vetserová se potácí, klesá k zemi před Jejím Veličenstvem a objímá jí kolena. Volá: ,Mé nešťastné dítě, co provedla. To udělala ona!‘ Tedy i ona to tak chápala a věřila jako Její Veličenstvo, že její dcera ho otrávila.“

Pravda ale byla jiná. Ve skutečnosti mladý aristokrat zastřelil Mary a poté sebe. Úděsnou pravdu zjistil František Josef I. až o čtyřiadvacet hodin později od dr. Hermanna von Widerhofera, který následníkovo tělo ohledal. Sdělil císaři, že Rudolf netrpěl, neboť „kulka pronikla přímo do spánku“.

To ovšem představovalo pro přísného katolíka, ke kterým monarcha patřil, hroznou a zdrcující ránu. Rozzuřil se a vykřikl: „To musíte dokázat!“ Widerhofer, „otřesený velikostí otcovského bolu, musel teď popsat, jak skutečnosti na místě činu – pečlivé umístění baronesy, způsob střely, která byla pro větší jistotu vystřelena před zrcadlem stojícím na nočním stolku – vylučují všechny pochyby o tom, že korunní princ obrátil zbraň proti sobě“ (vzpomínky Rudolfovy sestry Valerie). František Josef se poté úplně sesypal a rozplakal se.

Vzápětí se vydal do Rudolfova obydlí – paláce Hofburg, kam odvezli tělo, a sám si prohlédl střelné rány na obou synových spáncích a jeho popálenou zčernalou ruku. Oficiálně dvůr sebevraždu nepřiznal – hovořilo se pouze o srdeční mrtvici.

O přítomnosti druhé osoby, kterou lékař popsal jako ženu „s rozpuštěnými vlasy na zádech, s růží v sepjatých rukou“, se nikdo ani nezmínil. Kvůli Rudolfovi zavlály po celé zemi smuteční prapory a probíhaly mše, kdežto Mary byla nedůstojně ukryta a poté ohledána – střela jí vjela přímo do mozku.

Mayerlingská tragédie vždy zajímala historiky, spisovatele i básníky. Není divu.

Mayerling dvůr rozvrátil. Aby mohl být princ pohřben jako katolík, prohlásili jej lékaři za duševně chorého. To Františka Josefa uchlácholilo – bláznovi se přece musí leccos odpustit. Tedy i ostuda a náboženská zrada.

Rudolf byl ovšem duševně zcela zdráv. Patřil k přesvědčeným vlastencům, šíleně nenáviděl antisemity, německé nacionály a německého císaře Viléma II. Ke konci života se stával agresivním, pil, propadl morfiu a trpěl následky tehdy nevyléčitelné kapavky. Šílenství jej ale nepostihlo.

Nechal po sobě několik dopisů na rozloučenou, ale proč spáchal vraždu a sebevraždu, nevysvětlil. K dovršení všeho pitva prokázala milenčino těhotenství – byla ve čtvrtém nebo pátém měsíci. Jeho smrt tak neposkytla žádné vysvětlení tragického činu. Možná k němu zrál už od svého nepříliš radostného dětství.

V mládí vedl Rudolf „normální život“ korunního prince. Narodil se 21. srpna 1858 v Laxenburgu u Vídně a hned po narození jmenoval osmadvacetiletý František Josef armádním rozkazem váženého kojence plukovníkem a věnoval mu 19. pěší pluk. V císařově rodině vedla prim jeho matka, arcivévodkyně Žofie, která vychovávala i obě předchozí holčičky císařského páru. Alžbětu z výchovy úplně vyloučila. Ta se sice zpočátku chtěla o své potomky starat sama, ale tchyně jí v tom bránila, a dokonce si děti odvedla do svých pokojů.

Alžběta se nakonec péče o ně vzdala – zvláště po smrti dcery Žofie v Uhrách v roce 1857, kam ji Sissi zavezla proti vůli arcivévodkyně. Od toho okamžiku se přestala o své ratolesti zajímat. Až její nejmladší dítě, Marie Valerie, zaujalo její pozornost a získalo pozici „jedináčka“.

Rudolf situaci v rodině velice dobře vnímal a snažil se už jako malý rodičům zavděčit. Ve dvou letech přijal na hradě delegaci svého pluku – a nikdo v tom neviděl nic směšného.

Malého prince trápily neustále nejrůznější choroby a František Josef jej blahosklonně a láskyplně označoval jako „svého malého kriplíčka“. Alžběta zatím trávila čas na cestách a o svého synka se začala zajímat až v okamžiku, kdy mu hrozilo nervové zhroucení.

V šesti letech princátku přidělili vychovatele hraběte Leopolda Gondrecourta, rozhodnutého, že z dítěte vychová vzorného vojáka. Nechal např. ustrašeného chlapce v lainzské oboře samotného a zdálky na něj zahulákal: „Tady běží divočák!“

Otřesený Rudolf řval a mlátil do vrat obory, která se stejně neotevřela. Utrpěl hrozný šok. Jindy v noci vzbudil Gondrecourt svého svěřence výstřely z pistole a nutil jej koupat se v ledové vodě. Princ málem zešílel a skoro přestal mluvit.

Tehdy zakročila Alžběta nekompromisně. Ztropila manželovi scénu a dala mu ultimátum, v němž prohlásila, „že vedení výchovy dětí budu určovat jen já sama až do okamžiku jejich plnoletosti“. Rudolfa poté zapojili do důsledně měšťansky vedeného vyučování.

Osamělý ale zůstal. Císař na něj neměl čas a staral se jen o to, aby se následník naučil střílet a měl úspěchy na honech. Rudolf studoval pět jazyků (maďarštinu, češtinu, polštinu, francouzštinu a latinu) a měl skvělé učitele. České dějiny mu vštěpoval Antonín Gindely, zastánce tolerance mezi Němci a Čechy v českých zemích, pravidla češtiny objasňoval Hermenegild Jireček, stejně jako dějiny Slovanstva.

Rudolf se začal hlásit k liberalismu, obdivoval Josefa II., který „chodil mezi lid“, a byl toho názoru, že panovník je tu pro lid, a nikoli naopak. Tvrdil, že je potřeba podporovat zvláště Slovany, protože jsou „nejubožejší a nejbídnější mezi obyvateli Evropy“.

Rudolfa také přitahovala přírodověda – k jeho dobrým přátelům patřil např. zoolog Alfred Brehm. Postupně jej zaujal darwinismus a psal polemiky proti kléru a šlechtě. Z jeho spisů by císaře pravděpodobně trefil šlak, kdyby je četl. V té době se mu také začaly líbit dívky.

Rudolf měl u žen úspěch. I když je zrovna neoslnil svými prořídlými rezavými vlasy, okouzlil je svým sex-appealem. Zažíval jedno dobrodružství za druhým. I proto zcyničtěl a krásné pohlaví považoval za lovnou zvěř. Miloval elegantní, stárnoucí, a hlavně vdané paní.

Obecně jimi ovšem pohrdal. Prohlásil: „Neexistuje žena, která by mi odolala.“ S tím okolí souhlasilo – sexuální výstřelky považovalo za přijatelnější než zájem o politiku. Prince přesto často přepadaly pochmurné nálady a deprese. Pochopil, že jej úmyslně vylučují z politické činnosti, a proto psal anonymní spisky, např. „o šlechtě, která je brzdou pokroku veřejných institucí“, a proti nacionalismu.

Uchránit Rudolfa před kacířskými myšlenkami měl také sňatek. Za ženu mu vybrali belgickou princeznu Stefanii. Budoucí snacha se ale nelíbila Alžbětě. A jedna z dvorních dam o ní napsala: „Vypadala jako albín a příjemná byla jen její pokožka.“

Následník se oženil v květnu 1881 a nebyl to šťastný krok. Na své ženě si cenil jen toho, že mu porodila dceru Erzsi, kterou velmi miloval, ale před sebevraždou se s ní ani nerozloučil. Pořídil si milenky, mezi jinými Mizzi Casparovou, kurtizánu, kterou vláčel po nočních lokálech a jednoduché dívce se to líbilo. Právě jí navrhl v roce 1888 společnou smrt. Mizzi to tak vyděsilo, že věc oznámila policejnímu prezidentovi. Ten ale císaře neinformoval.

Rudolfův manželský život neblaze ovlivnil i fakt, že nakazil Stefanii kapavkou. Nevěděl, kde ji „chytl“, ale zasáhla mu klouby a oči, což prohloubilo jeho celkovou depresi. Dvůr příčinu nemoci tajil. Lékaři znali jen jednu léčbu – rtuť. Ta ještě zvyšovala následníkovy bolesti, a tak se je snažil překonávat užíváním morfia.

Začínal být násilnický a bezohledný. Štvalo jej, že jeho snaha uplatnit se v politice se ukázala jako marná. A tak si začal hledat novou kandidátku pro společný skon.

Rudolf se seznámil s mladičkou Mary Vetserovou někdy na jaře 1888. Líbil se jí, i když podle slov jedné dvorní dámy: „Shledala jsem korunního prince strašlivě zestárlého, jeho kůže byla sinalá a ochablá.“

Mary to nevadilo, byla to ona, která mu v dopise nabídla setkání. Modrooká kyprá dívka se chlubila hezkým obličejem, smyslným tělem a podle pamětníka Miguela von Braganza „neměla žádné duševní zájmy, jen o toaletu a dostihy“.

Kvůli své lásce se začala měnit. Zvážněla a vedla sáhodlouhé hovory o smrti. Přes odpor císaře a Heleny Vetserové se milenci stýkali často. Rudolf Mary daroval železný prsten s nápisem V lásce spojeni až do smrti a medailon vyložený plátnem s kapkou krve.

Morbidní dary ji velmi okouzlily. Už koncem roku 1888 blouznila o otravě jedem. Kandidát sebevraždy Rudolf, vědom si těhotenství své partnerky, chvilku uvažoval, že by ji nechal naživu. Nakonec se rozhodl jinak. Odjel s ní do Mayerlingu a ještě v noci 28. ledna 1889 pili šampaňské až do tří do rána. Přitom jí oznámil, že se zastřelí.

Svůj čin vykonal společně s Mary 30. ledna 1889 – bez zájmu o život, poničený duševně i fyzicky. Od té doby nosila Sissi už jen černé šaty a odložila šperky. Císař prohlásil, že Rudolf zemřel jako krejčí. Krejčí je v lovecké latině název pro slabého, zbabělého jelena, který před sokem uprchne do křoví.